Ale zase abych nebyla jen negativní. Vzal mne ven. Do Skalice, to je u nás takový rybník. Jenže, průšvih. Byl tam takový divný pták, páníček mu říká bažant. Tak nějak letěl. Já za ním. Dvakrát jsem se přerazila málem. A pak vyletěl na strom. 2 metry vysoko. Tak nějak. Já za ním. Šlo to, strom byl nakloněný. Už už ho mám, ptáka, v zubech. Najednou, frrr. Je o metr výše. Já za ním a zase frrr. Nebudu to natahovat. Jsem deset metrů nad zemí, vlastně nad rybníkem, pták fuč a já, ocas mezi nohama, koukám co bude dál. Nejsem orel, ani vlaštovka. Jsem čuba labradorka. Létat neumím.
Já neumím ani pořádně štěkat, ale to je teď jedno. Co mám dělat, poraďte… Páníček, ta tlustá koule, dole řve „ke mně“. No já bych ráda, ale bojím, bojím… 10 metrů. To je přeci nekonečná výška. Zkrátím to. Páníček se svou postavou vylezl za mnou. Má můj nekonečný obdiv. A jdeme domů. To, že mi zase nedal večeři a jen zase pije ten svůj rum, mu pro dnes odpustím. Těším se na tu středu, až půjdeme do města na úřad. Prý tam svítí světlo celou noc, lidi tam chodí se zakrytým obličejem a ředitelka školy řídí děti, co tam vůbec nejsou. A taky je tam na kopci pan lev, co by měl řvát a probudit nějakou místní policii, nebo co. No, on bude asi jako můj páníček. Vzbudit ho ? Nadpsí úkol… Nicméně, zkusím to.
P.S. Ještě chtěla něco blekotat, ale usnula…
Autor: Jan Augusta
