V noci přejíždíme v rakouském Linci Dunaj, v měsíčním svitu září vlevo jezero Mondsee před Salzburkem a pak se noříme do alpských tunelů. Z posledního z nich u Spittalu zatáčíme vpravo přes italské hranice a v Candido – Innichen hned za „čárou“ odbočujeme z hlavní silnice. Jsme v Sextenu, východisku do stejnojmenné části Dolomit. Pěší túru začínáme u Dolomitenhofu, krásného alpského hotelu. Předtím jsme se omyli po nočním přejezdu za vycházejícího slunce u jednoho z horských potoků a posnídali z připravených zásob. Bus odjíždí na další stanoviště a nám už není pomoci – musíme „do hory“. Po červenobílé značce s číslem trasy (jinou barvu v Itálii nevedou) stoupáme k chatě Locateli v 2320 metrech s výhledem na tři vrcholky Tre Cime (Drei Zinnen), jež jsou o sedm set metrů vyšší. O desáté jsme už „pohodlně“ nahoře a do poledne se kocháme krásným místem pod známým horolezeckým terénem. Poté po úbočí Paternkoffelu, (někteří z nás se svítilnami projdeme tunelem skrz horu) sestupujeme. Za hřebenem večer táboříme u jezera Antorno, nad známější Misurinou, jindy zas v kempu u druhého z nich.

U Tří Cim předtím natrefujeme obrovskou slavnost – „Hold obětem hor“. Přijeli sem horolezci i turisté z daleka, celé party s dobře secvičenými táhlými písněmi. Horami znějí smutné i veselé sborové písně na památku Paola, Luigiho, Giuseppeho i dalších, kteří tu už nejsou. Pije se víno, opékají klobásy, setkávají se přátelé. A z horské stěny Tre Cime nahoře „naproti“, na to při lezení seshora hledí jištěni i ti, kteří mnohé, na jejichž počest se ta sláva koná, za živa, i znali.

Další den přes průsmyk Tre Croci, nad námi sviští lanovky na Monte Cristallo (3216 m) v zimě s prvotřídními sjezdovkami, vévodící této části Dolomit, a jsme v Cortině d´Ampezzo. Typické horské středisko s řadou sportovišť z prehistorických olympijských her r. 1956 a místo lyžařských soutěží zimní olympiády 2006. Z Cortiny i kolem olympijských můstků, stoupáme po horské silnici, překonávající někde i dva tisíce metrů. Z Passo di Falzarego (2105 m) putujeme starou vojenskou cestou z doby první světové války, část výpravy vyjíždí lanovkou na horu Lagazuoi a vnitřním tunelem vybudovaným tenkrát vojáky sestupuje s baterkami dolů. Tudy probíhala za první světové války řadu let rakousko – italská fronta a válku připomíná řada pozůstatků. Tunely pro trén, rozbořené pevnůstky, památníky. Jdeme po cestě pod hlavním hřebenem horské skupiny Tofana. Poprvé jsme zde rozbili tábor pod nejvyšším vrcholem Tofana Roses.

Později ale se zpřísněním podmínek v Dolomitech a rozšíření hranic národního parku odjíždíme raději do kempu na druhé straně průsmyku. Táboření v prvních letech bylo ale nezapomenutelné. V noci lilo, jak zákon káže, bouřku ve skalách provázely i s ozvěnou hromy slušné síly, probouzeli jsme se ale do parádního jitra, před sebou majestátní horu Sorapis osvětlenou vycházejícím sluncem. Nejzdatnější jedinci jdou na ferratu, tzv. klettersteig, neboli železnou cestu, jištěnou v horních partiích řetězy, kramlemi přímo k vrcholu Tofan nad námi. Větší skupina se vydává na túru přes průsmyk Falzareggo na vrcholky s poetickými názvy Averau a Nuvolao, s nezapomenutelným výhledem. Na Cinque Torri (Pět věží) sledujeme horolezce, než se jejich červené a oranžové větrovky ztratí skoro v oblacích vysoko nad námi.

Další den nás vedou stoosmdesátistupňové zatáčky („vracečky“- tornante) k průsmyku Pordoi (2339 m), nejvýš, kam v Dolomitech auta či autobusy vyjedou. Na silnici přejíždíme namalovaná jména slavných cyklistů a ti nás při klesání i předjíždějí. V průsmyku bývá horská prémie či konec etapy věhlasných závodů Trentino, či Giro de Italia. Z Pordoi skupina vyráží sutí a prudkým stoupákem na dominantu okolí Piz Boé (3151m), hlavní „peloton“ putuje po hřebínku Belvederu k výhledu na dominantu Dolomit Marmoladu (3342 m) s ledovcem. Dole v údolí je pod ní zajímavá přehradní nádrž. Má hráze z obou stran tam, kde roztátý ledovec chce směřovat do údolí. Po návratu absolvujeme 50 ostrých serpentin mezi průsmykem Pordoi a horským střediskem první kategorie – Canazei. A za ním už začíná Val di Fassa, masivní údolí směrem na jih.

Pár desítek kilometrů sjíždíme údolím Fassa dolů ale pak najednou odbočíme doprava do další lahůdky Dolomit, do horské skupiny Rosengarten (Růžová zahrádka). Jsme v oblasti, kde němčina má stejná práva jako italština. V Horní Adiže (Jižní Tyroly) místo „Bon giorno“ zní častěji „Grüss Gott“, občas se objevují i typické tyrolské kroje apod. V Rosengarten prostupujeme hlavním hřebínkem a nahoře vrcholové podkovy pozorujeme vzdálené okolí: na jihu zasněžený čtyřtisícový Ortler i Zillertalské Alpy ve Švýcarsku, na druhé straně, ležíc na vrcholové loučce na severním obzoru znovu onu královnu Dolomit, Marmoladu. Po žebřících sestupujeme do průsmyku Carreza (Castolungo) se stejnojmenným jezerem pod majestátním Latemarem.

V noci se ozývají zvonce stáda krav, které je nedaleko ustájeno a ráno, v tzv. odpočinkový den, se vydáváme do městské perly jižní části Dolomit, do Bolzána. To leží v dvousetpadesátimetrové výšce a je hlavním městem provincie Alto Adige na úpatí Dolomit nad soutokem řek Adiže, Isarco a Talvera. Někteří se jdou koupat do řeky, jiní navštěvují krásné historické jádro města s typickými podloubími a životem kypícím trhem. Původně římská osada se dostala do moci Langobardů, Franků, Bavorů, tridentských biskupů, Tyrolska, Habsburků a od r. 1918 je součástí Itálie. Cestou sem projíždí náš autobus paleodioritickým údolím Eggenthalerbach (Val´di Ega), které si vyhloubila kdysi řeka Ega. Zajímavá trasa s pocitem dobrodružství, kde úzká silnička s náročným vyhýbáním aut je sevřena v kaňonu na náspu nad řekou a vede i několika tunely.

To nejlepší na závěr – vyrážíme mezi horské velikány Monte Pelmo a Civettu. K nim směřujeme zpět přes Pass Carrera (1745 m) do údolí řeky Fassy – pak na Moenu a opět začínáme stoupat, tentokrát k průsmyku Passo di San Pellegrino. Zde rozbíjíme poslední tábor (jindy kempujeme i pod Civettou) u horského potoka a lesa s množstvím hřibů. Večerní procházka po horských lukách s jedním z účastníků, venkovským ředitelem malotřídky a nadšeným botanikem, dává možnost poznat, ale po čase zase rychle zapomenout, jména veškeré možné květeny Dolomit. Ráno vyrážíme na – hlavně pro řidiče – nejnáročnější trasu posledního dne. Klesáme čtyřicetistupňovým spádem do Fallcade, pokračujeme na Aleghe kolem velkého jezera a pak začínáme znovu stoupat k Passu Staulanza, průsmyku ležícímu mezi dvěma velikány Dolomit Monte Pelmo a Civettou. Autobus objíždí oblouk přes průsmyky směrem k Cortině, my máme před sebou vysokohorskou trasu podstatně kratší. Vrcholky obou dominant jsou v mracích, po dvou hodinách cesty klečí, suťoviskem a po horských loukách se obloha mírně zatahuje a v dáli je slyšet i hrom. To nás nutí ke zrychlení pochodu, neboť do údolí je daleko. Počasí se na štěstí umoudřuje, svačíme vysoko nad civilizací a vážíme si posledního dne v krásné přírodě Dolomit.

Stálo to za to. Všichni šťastní jak blechy, z přírody, z volnosti. Bizarní špice Croda di Lago nad námi dává tušit, že Cortina se už blíží. V jezeru se koupeme v až moc osvěžující studené vodě a pak sestupujeme k Pocolu. Cestou znovu nasáváme pohledy na místa, kterými jsme před několika dny prošli – Cinque Torri, Tofani, Nuvolao atd. Po zastávce v Cortině už směřujeme na sever a vzpomínáme (ještě dnes) na krásné bílé slunné Dolomity a jejich stráně a louky poseté keřovými rododendrony a mnoha květy hýřící všemi barvami. Nezapomenutelné…

Autor: Ervín Dostálek