"Nákupy jsem byla zvyklá odbýt v sobotní dopoledne a bez jakýchkoliv příprav. Prostě jdu do nejbližšího obchodu a dokoupím to, co potřebuji. Byla to otázka půlhodiny týdně. To se ale mění. Na to, že si jako rodina zřídka kdy zajdeme do restaurace, jsem si už zvykla. Tato služba se pro nás, jakožto průměrnou českou rodinu, stala po pandemii zřídka kdy dostupná. Už pro to, že jen za nápoje dáme ty stejné peníze, co za polévku, někdy i hlavní jídlo. Ale to jsem odbočila, vrátím se k tématu.  

Má půlhodinka na nákupy mi přestala stačit. Opravdu nemusím řešit, že rohlík stojí 4 korun, ale kdyby zůstalo jen u těch rohlíků. Akční ceny se drží na úrovni cen normálních, za které jsem ještě před dvěma týdny nakupovala. Akce se tváří velmi výhodně, ale často ani akcí není. Tedy alespoň ne takovou, na kterou nás obchodníci navykli. A co víc, ty opravdu akční věci v obchodech už nejsou. Kuřecí maso, reklamováno v TV a i na bilbordech, je beznadějně vyprodáno. Balík vepřového měl vyhrazen v chladícím pultu jen malý kout a police zeje rovněž prázdnotou. Na dotaz k balíku masa za akční cenu nám prodavačka odpovídá, že toho bylo velmi málo, že produkt už nemají a mít nebudou. Po shlédnutí cen za mastné výrobky přemýšlím, že nejen restaurace bude pro nás přepychem, ale už i maso. Levnější mastné produkty po přečtení složení vůbec nechápu, co mají s masem společného. Tuk, kosti, kůže a pod. Maso za přijatelnou cenu by se hodilo tak na škvarky. Ale krmte tím děti. "Když se dívíte, zavřete aspoň ústa", volá na mne manžel, když soustředěně obíhám chladící pulty. 

Konec konců, naši předkové měli maso jen svátečně a museli se spokojit s málem. Dost možná jsem jen touto dobou rozmazlená a je na čase se uskromnit, což dětem vůbec neuškodí, ony si stále myslí, že spousta věcí roste na stromě. Třeba v tom hledat pozitiva. Přestala jsem plýtvat a dbám na to, aby u nás nebyly zbytky. Kolem plotu mám zasezeno nespočet rajčat, okurek a další zeleniny. Žel takovou možnost nemáme všichni. 

Od včerejšího nákupu když se mě někdo zeptá, jaký sport provozuji, odpovím, že obchodní turistiku. A co že to vlastně je? Už nenakupuji podle potřeby rodiny, ale podle výhodné nabídky obchodu a obchody musím střídat. Už nemám jen jedno místo, kde nakoupím vše. Ale upřímně řečeno, čas je pro mne velmi vzácný a tahle potřeba, nakupovat úsporně mě velmi dopaluje, ale co jiného nám zbývá? Dřív zely obchody prázdnotou a lidi stály fronty na banány. Dnes máme v obchodech plné regály zboží, ale mnohdy nad naše možnosti. Vím, že je to dopadem války a pandemie a vlastně můžeme být rádi, že se tady máme jak se máme, ale opravdu takový skokový nárůst cen nepamatuji."

Tereza Goroš