Bylo to vlastně bláznovství, dát si další denní pauzu v patnáctitisícovém městečku, když Hamburk je vzdálen pouhé dvě, možná tři hodiny, jízdy na kole. Ale nelituji. Ostatně, během cesty jsem několikrát slyšel, že v Lauenburgu je krásně.
Ano, to skutečně je. Hlavně v historické dolní části města, která je úžasným skanzenem přístavních a kupeckých domů, někdy až ze sedmnáctého století, s nádhernou atmosférou. Zvláště, když padne tma. A za podzimních plýskanic.
K těm je tu nyní stejně daleko jako na Sahaře. Modré nebe, pár mráčků a zase třicet ve stínu. Nestěžuji si, konstatuji.
V tomhle počasí je to v horní části města, která je naopak moderní, slovy mé ženy, které jsem poslal fotky, jako někde v Kalifornii. Palmám na hotelové terase se nádherně daří a k tomu výhled na Labe a daleko, daleko do krajiny. Zdejší „hora“ vysoká několik desítek metrů je to možná jen taková obrovská hromada písku. Fakt jsem to zkoumal a na skálu či kameny nenarazil.
Hlavním důvodem, proč tu v sobotu zůstat, bylo ale zdejší Muzeum plavby po Labi. Potěšující je fakt, že i skutečný přístav tu opravdu žije. Zdejší loděnice Hitzler, jejichž obří hala trochu kazí výhled do krajiny, funguje. Kotví tu kolesový uhelný parník Císař Vilém z roku 1900, který si včera udělal vyjížďku do Hamburku a dnes se má zase vrátit.
Je tu i živý přístav s jachtami a u loděnic kotví obří říční nákladní loď, taková, jaké se dříve plavily po Labi až do Děčína, nebo do Chvaletic.
Všechny díly cestopisu Na kole podél Labe k Atlantiku naleznete ZDE
„Dřív tu řeka živila 90 procent lidí, dnes živí tak deset procent, ale pořád živí,“ říká mi pokladní v muzeu. To rozhodně není zaměřeno pouze na lodě. Skvělé je podzemí s lodními motory, mnohé se dozvíte také o lidech na lodích a jejich rodinách.
Moc pěkná byla pasáž o tom, jak na lodích doslova bydlely celé rodiny, většinou kapitána a dalších šéfů posádky. A to i s dětmi. Jak za nimi na lodích přijížděli obchodníci, jak tam byly mnohdy i slepice a většinou bylinkové zahrady. A jak velkým problémem bylo mít na lodi na řece pitnou vodu.
No a také, že se ještě v 19. století plavily po Labi se zbožím obchodní plachetnice, nebo jak už od 14. století byl v provozu říční kanál z Hamburku do Lubecku, a to i s plavebními komorami.
Zlatou dobou plavby po Labi byl počátek 20. století. V rekordním roce 1913 se po řece přepravily tři milióny tun zboží. Od té doby už to nikdy tak dobré nebylo. Obrovskou ranou byla především druhá světová válka a po ní rozdělení Německa. Sovětská okupační zóna přerušila kanál do Lubecku Železnou oponou paralyzovala i plavbu po Labi.
Upadala i splavnost řeky. NDR prostě svoji část Labe přestalo udržovat a to se postupně vracelo do podoby „divoké řeky“. A tou je i dnes. Má to své výhody - díky tomu vzniklo mnoho biosférických rezervací UNESCO. Jsou tu vydry, bobři, lososi, jeseteři…
Nejméně „přírodní“ je dnes Labe v Česku, což je paradox. Kvůli zanedbání starosti o splavnost se dnes v Německu plaví říční lodě jinudy. Celé Německo je propojeno říčními kanály, mnohdy poválečnými a některé se staví a obnovují i nyní. Jen po Labi se už nic neplaví, respektive jen jedno procento lodní přepravy v Německu. Po Rýně je to procent osmdesát.
A to bylo dříve Labe důležitější.
Co dodat? Snad jen, že by třeba šlo celé nějak skloubit. Tak jak to předpokládá česko-německá dohoda o Labi, kterou před časem podepsal s Němci můj kamarád Jan Sechter, v té době náměstek ministra dopravy. Ta nevrátí na Labe obří lodě, ale střední ano.
A já věřím, že i ti labští jeseteři s nimi nějak dokáží žít.
Cestu podpořila Německá turistická centrála a Goethe-Institut.
42
Čtenář reportér
Dům a zahrada
Kondice
Kafe
iReceptář
Celebrity
TN.cz
