Ti dva se znali už hodně dlouho. Spojovala je profese. Oba pracovali jako strojvedoucí vlaků Českých drah.
Zatímco Čestmír Kolář svou kariéru ukončil nedobrovolně a nanejvýš tragicky loni o prázdninách, Jan Ozimý na mašinách jezdí dál.
Společnou poslední cestu podnikli muži loni, v sobotu 14. července. Oba seděli v kabinách svých pantografů a z Prahy mířili do Čerčan. Každý na opačné straně stejného vlaku. Zatímco Ozimý řídil vlak z místa strojvedoucího první soupravy, Kolář se „jen“ vezl na opačné straně vlaku. Po zastavení v Čerčanech se měly cesty mužů rozejít. Ozimý měl jet pro cestující do Benešova, Kolář naopak s lidmi do Prahy.
„Rozpojili jsme vlaky, prohodili pár slov a Kolář si šel koupit cigarety,“ vzpomíná Ozimý na poslední rozhovor s kolegou.
Oba muži se pak posadili znovu na svá místa a čekali na pokyny od čerčanských výpravčích. Žádné nepřišly.
Zanedlouho se totiž od Prahy přiřítil rychlík a sroloval část soupravy připravené k odjezdu do hlavního města. V troskách zahynul třiapadesátiletý Čestmír Kolář. I Jan Ozimý na opačné straně soupravy zaznamenal náraz. Ten ale nebyl tak výrazný.
„Připadalo mi to, jako by do sebe vagony narazily při posunování,“ líčil bezprostředně po nehodě.
Po zjištění, co se stalo, se snažil pomáhat. Kolegovi však už pomoci nemohl. Náraz elektrické lokomotivy rychlíku zlomil pantograf a jeho předek vyzvedl do výšky šesti metrů. Bezvládné strojvůdcovo tělo zůstalo zaklíněno u jednoho z oken.
Ozimého znalost drážních vozidel se ale hodila hasičům. Zkušený mašinfíra jim pomohlo najít nejsnazší cestu k záchraně strojvedoucího rychlíku. Přesto ho záchranáři z trosek lokomotivy vyprošťovali více než hodinu.
V tu dobu si už ale Ozimý uvědomoval, že osud Čestmíra Koláře mohl potkat jeho. „Kdyby se neštěstí stalo ve všední den a ne v sobotu, byli bychom s kolegou prohozeni. Dnes už bych tu nebyl,“ přiznal smutně při přestávce soudního líčení s třemi železničáři obžalovanými ze zavinění střetu vlaků.