Vila na pražské Hanspaulce připomíná zaoceánskou loď. Plavbě v rozbouřených vodách se podobají i osudy jejích obyvatel. Do stavby domu se pustili rodiče slavné divy v roce 1937. Jejich dcera Ludmila tehdy už pobývala v Německu, protože v polovině třicátých let dostala nabídku točit v „evropském Hollywoodu“, jak byla studia německé filmové společnosti UFA přezdívána.

Navzdory svému mládí byla už tehdy v Československu považována za opravdovou hvězdu. Z konzervatoře sice sedmnáctiletou Ludmilu Babkovou kvůli zakázanému filmování v roce 1931 vyhodili, ale Lídě Baarové, jak si pro stříbrné plátno upravila jméno, se pak role jen hrnuly. Zvládla natočit šest snímků ročně a objevila se v kasovních trhácích po boku Oldřicha Nového i krále komiků Vlasty Buriana.

Kráska s podmanivýma očima pobláznila hlavu mnoha kolegům. Vlasta Burian se prý chtěl kvůli ní rozvádět, šarmantní záletník Hugo Haas zase narazil na odpor paní Babkové.

Když přišla v roce 1935 nabídka z Německa, mladá herečka se dlouho nerozmýšlela. Byl to přece krok ke kariéře v evropském měřítku, pro mnohem větší publikum.

Lída si získala popularitu už prvním filmem, romantickým snímkem Barkarola. Do oka si padla zejména s představitelem hlavní mužské role Gustavem Fröhlichem. Ten byl v té době už rozvedený s pěvkyní Gittou Alpárovou, jejíž židovský původ mu v atmosféře tehdejšího Německa bránil v kariéře.

Dům se dvěma byty

Ve chvíli, kdy si Lídini rodiče – tatínek Karel působil jako úředník pražského magistrátu a maminka Ludmila zpívala ve sboru opery Národního divadla – vyhlédli půvabný pozemek ve známé pražské vilové čtvrti, měla jejich dcera dokonce na dosah vstup do hollywoodské společnosti MGM.

Lída Baarová kontrakt odmítla, nechtěla v zámoří budovat kariéru úplně od začátku. S odstupem mnoha let toto rozhodnutí označovala za svou největší životní chybu. V Německu ji ovšem kromě rozjeté hvězdné kariéry držel i další milostný vztah. Do půvabné herečky se zamiloval říšský ministr lidové osvěty a propagandy Joseph Goebbels.

Úsilí svých rodičů Lída poprvé spatřila až po svém nuceném návratu do Prahy. Ten je však v roce 1937, kdy Babkovi získali stavební povolení, ještě daleko. Dokumenty dokládají, že se herečka podílela na financování stavby, vzala si kvůli tomu půjčku sto tisíc korun u Městské spořitelny pražské. Duší projektu rodinného domu, který počítal s jedním bytem pro rodiče a druhým pro slavnou dceru, byla paní Ludmila.

Právě ona oslovila architekta Ladislava Žáka, který postavil funkcionalistickou vilu pro režiséra Martina Friče v pražských Hodkovičkách. Stavba se paní Babkové zalíbila tak, že zrušila už domluvený projekt, byť za cenu nepříjemného loučení s architektem Čestmírem Šlapetou. Svého rozhodnutí jistě nelitovala. Architekt Žák dal čtyřpodlažnímu rodinnému domu se dvěma byty podobu zaoceánské lodi.

Světlé výšky pokojů jsou nízké, maximálně něco přes dva a půl metru, dávají tak interiéru příjemnou atmosféru typickou pro lodní kajuty. Tu ještě podtrhují kulatá okénka na severní straně, zaoblená stěna „na přídi“ a střešní mansarda, která se stala kapitánským můstkem. Sluneční terasa na střeše měla přístup z bytu herečky, která se na ní prý ráda opalovala. Stavba byla hotová za necelý rok.

Zkáza krásou

V létě roku 1938 musela Lída opustit Německo, byla zoufalá a pomýšlela na sebevraždu. Na příkaz říšského kancléře a vůdce nacistické NSDAP Adolfa Hitlera se před ní zavřela vrata filmových studií. Goebbels musel prý vůdci dát čestné slovo, že rasově nevhodnou avantýru okamžitě ukončí a už nikdy se s herečkou nesetká.

Faktem je, že gestapo telefon Baarové už nějaký čas sledovalo a o častých hovorech se zamilovaným ministrem, který ji oslovoval Lidušenka a přemýšlel o rozvodu s manželkou Magdou, mělo dokonalý přehled. Slib, který dal Hitlerovi, Goebbels až do své smrti v roce 1945 dodržel.

Těžko s odstupem let soudit, jak mladá herečka vnímala situaci kolem sebe a metody nacistů. Chtěla především točit filmy, za romantickou avantýru s nacistickým ministrem však platila do konce svého života nejen ona, ale celá její rodina. „Proti své vůli jsem se nepěkně zapletla do dějin. A krutě za to zaplatila,“ obhajovala se po letech.

Po návratu do Prahy začala Lída opět točit české filmy, a vůbec ne špatné. Za komedii Dívka v modrém získala v roce 1940 Národní cenu. Režisér Otakar Vávra ji dal roli v psychologickém snímku Turbina. A konečně se nastěhovala do svého bytu ve vilce na Hanspaulce. Ložnici měla v přízemí a obývací prostor v horním patře, aby se mohla těšit nádherným výhledem na Hradčany.

Krásný dům však neznamená spokojené soužití. Manželství Babkových mělo do idylky daleko, hádky byly na denním pořádku. Paní Ludmila těžce nesla ztracenou kariéru operní pěvkyně, několikrát se dokonce pokusila o sebevraždu.

Protože Lída z dusného prostředí včas unikla, přenášela matka své frustrace na její sestru Zorku. Byla o sedm let mladší než Lída, i ona velmi záhy vstoupila do filmového světa pod jménem Zorka Janů. Už v devatenácti letech si například zahrála v tehdy slavných filmech Pacientka doktora Hegla či Minulost Jany Kosinové.

Během okupace se stala členkou souboru Divadla na Vinohradech. Neustálé srovnávání se starší Lídou a nervově labilní matka za zády jí však k vybudování zdravého sebevědomí nepomáhaly. Nejistá Zorka se trápila dietami, trpěla migrénami a nešťastnými láskami.

Sbohem v Benátkách

Lídinu domácí filmovou kariéru přerušil v roce 1943 zákaz účinkovat ve filmech natáčených v tehdejším protektorátu, který přišel od německé správy. Podnikavá herečka našla nové uplatnění v Itálii, zahrála si dokonce po boku budoucího slavného režiséra Vittoria De Sicy. V Benátkách, při premiéře filmu Annelie, se naposledy viděla s Goebbelsem. Jejich pohledy se prý jen krátce střetly, vzpomínala Lída po letech.

Po vylodění spojeneckých vojsk v Itálii se ještě před koncem války v roce 1944 musela vrátit do Prahy. Poměry v rodinné vile ale byly v té době už tak vypjaté, že se herečka raději odstěhovala do hotelu Esplanade. Byt se nadto kvůli omezeným dodávkám uhlí nedal pořádně vytopit.

Hořkou pilulku, první z mnoha, musela hýčkaná diva spolknout při natáčení detektivky Znamení kočky. Všem už prý bylo jasné, že se natáčení protáhne do mírových časů a že tou dobou nebude hvězda Baarová pro své styky s nacisty právě žádoucí. Podle svědectví některých herců se scény s Lídou odkládaly a nakonec natáčely na prázdnou kameru.

Po skončení války režii převzal zkušený Martin Frič, došlo k přetočení všech scén s Lídou, kterou nahradila začínající Dana Medřická, a film dostal název Třináctý revír. Ale to už trochu předbíháme.

Události nabraly dramatický spád s blížícím se příchodem Rudé armády. Lída uprchla do Německa, kde byla internována americkými okupačními orgány a v září roku 1945 předána československým úřadům. Následovalo zatčení a vyšetřování údajné kolaborace. Herečka strávila ve vězení zhruba půldruhého roku. Po letech vzpomínala, jak musela prát šaty po oběšených spoluvězeňkyních.

Rodinná tragédie

Na Štědrý den roku 1946 byla po rozhodnutí lidového soudu Lída propuštěna. Mimo jiné jí pomohla výpověď jednoho z vyšetřovaných gestapáků, který ji označil jako osobu ze seznamu politicky nespolehlivých lidí.

Byl to smutný návrat do rodinné vily. Paní Babková, matka Lídy, zemřela na infarkt během jednoho z výslechů v Bartolomějské. Sestra Zorka neunesla nespravedlivé odsudky okolí a svých kolegů, když musela kvůli „sestře kolaborantce“ odejít z Vinohradského divadla. Od té doby nejedla, s nikým nemluvila a uzavřela se do sebe.

Svůj život ukončila v pouhých čtyřiadvaceti letech skokem z okna rodinné vily v březnu roku 1946. Lídin otec bojoval s vážnými zdravotními problémy, které vyústily v amputaci nohy. Když se Lída po svém propuštění vrátila na Hanspaulku, zůstali v domě sami dva.

V roce 1947 se Lída provdala za loutkáře Jana Kopeckého. Když se dozvěděli, že se po únorovém převratu chystá nové vyšetřování Lídy, utekli do Rakouska. Svazek s prchlivým Janem měl k harmonii daleko. Jejich cesty se proto zakrátko rozešly, on zamířil do Argentiny, ona se rozhodla znova zkusit štěstí v italských filmových ateliérech. A opět uspěla. Zahrála si třeba v oceňovaném snímku Darmošlapové režiséra Federica Felliniho. Objevila se také v několika španělských filmech.

Svou filmovou dráhu uzavřela na konci padesátých let, v Rakousku se však nadále věnovala divadlu. Spřízněnou partnerskou duši našla v lékaři Kurtu Lundwallovi, prožila s ním víc než dvacet spokojených let. Po jeho smrti se rozhodla zůstat v Salcburku, kontakt s domovinou ale neztratila především díky své maceše a blízké přítelkyni Marcele Babkové.

Bolestné vzpomínky

Jen o čtyři roky mladší Marie Nepovímová byla Lídinou velkou obdivovatelkou. Stejně jako Lída se chtěla vydat na hereckou dráhu a nastoupila už jako Marcela Nepovímová do Oblastního divadla v Kutné Hoře. Když byla Baarová zatčena, dobrosrdečná fanynka ji přišla navštívit do vězení. Herečka ji tehdy požádala o pomoc pro svého otce, který zůstal po amputaci nohy sám o berlích ve vile. Marcela se péče o nemocného pana Babku ujala.

Nabídkou k sňatku od muže, který byl o třicet tři let starší, byla zaskočena, ale nakonec ji přijala. Když Lída emigrovala, byla Marcela jediným člověkem, který při něm stál. Zůstali bydlet ve vile, byt Lídy přebrala hned v roce 1948 národní správa. O čtyři roky později se však museli vystěhovat také Babkovi.

Skoro sedmdesátiletý invalidní penzista dostal vymrzlou, léta prázdnou chalupu v pohraničí. Obětavá Marcela pracovala v jablonecké bižuterii a starala se o svého muže až do jeho smrti v roce 1965. V jejich pražské vile se mezi tím zabydlela armáda, ministerstvo národní armády tam vytvořilo tři vojenské byty.

V roce 1958 se vila dostala do správy OPBH. V jakém stavu se interiér po neodborných a nikým neschválených úpravách nacházel, není třeba popisovat. Po manželově smrti se paní Marcela Babková stala majitelkou poloviny vily, zbytek byl konfiskát. Když o objekt projevil zájem pražský primátor Ludvík Černý, domluvili se na prodeji za odhadní cenu. Paní Babkové primátor opatřil v Praze garsonku a zaměstnání.

Na konci šedesátých let získal Ludvík Černý do svého vlastnictví celý dům a se svou rodinou vilu obýval ještě v roce 2003. V té době už šlo o památkově chráněný objekt ve velmi zanedbaném stavu. Nový majitel Tibor Nemeš se při renovaci spojil s architektem Ladislavem Lábusem, který vile vrátil prvorepublikový lesk a noblesu.

Do své smrti v roce 2000 Lída Baarová vilu na Hanspaulce už nikdy nenavštívila. Po roce 1989 dokonce neměla zájem o její navrácení. Pojilo se s ní příliš mnoho bolestných vzpomínek. 

Bílý parník v Hodkovičkách

Vila, která inspirovala matku Lídy Baarové a kterou postavil architekt Ladislav Žák pro režiséra Martina Friče, stojí v pražských Hodkovičkách. Připomíná bílou loď pevně ukotvenou ve svahu nad Vltavou a je právem považována za jeden z nejskvostnějších pražských funkcionalistických domů.

Ladislav Žák je podepsán také pod třemi funkcionalistickými domy Na Babě. Fričově vile je nejvíce podobná netradiční vila ve Vysočanech, kterou navrhl pro leteckého konstruktéra a spolumajitele továrny Avia Miroslava Hajna. Není těžké uhodnout, že inspirací pro obě stavby byly stejně jako v případě vily Lídy Baarové tvary zaoceánských parníků. Nechybějí na nich ani elegantní kapitánské můstky.

Vila, kterou Žák na Hanspaulce postavil pro Baarovou a jejího otce Karla Babku, byla jeho posledním realizovaným projektem. Po válce se z ideových důvodů i kvůli neshodám se stavebníky věnoval nábytkářskému designu a krajinotvorbě.