V nose mě šimrá kouř od Hřenska, a to jsem sto kilometrů daleko. Válka je ještě o dost dál, z té už necítím nic. Dým z rezervace sice ruší můj klid, ale večer zavládne bezvětří a vzduch už nečpí. Zkáza je jinde.

Prohlížím si fotoreportáž z příměstského „armytábora“. Jsou tu veselé, pěkné děti v uniformách, které se učí bezpečně zacházet s airsoftovou puškou a kulometem, aby se po svačině mohly rozdělit na teroristy a antiteroristy, kteří se budou vzájemně eliminovat v taktické hře. Dojde i na paintball, strategické krytí, rychlou střelbu… Kdo je zasažen, musí na „oživovací bod“, ale rozhodně – s bezpečně zajištěnou zbraní!

Každý tábor, ať je skautský, nebo pionýrský, musí do štítu z prken borovice vetknout svůj smysl. Ale určitě se v něm nemůže přiznat k tomu, že je prázdninovým odkladištěm dětí, aby od nich rodiče měli chvíli pokoj. Vždy jde o kombinaci her, dovedností a uvědomění něčeho. Ani u armytábora to není jiné. Ale zatímco hry a dovednosti si rodiče odškrtli automaticky, nad armyposláním mohli chvíli váhat. To se totiž v proklamacích větví do dvou „herních filozofií“, které moc nesouzní, spíš se vzájemně eliminují.

David Nesnídal
Pěna dní: I fair play je fajn

Ta první v podstatě říká, že se hodí umět pohotově střílet a mít kvér, protože život je boj a není vyloučeno, že člověk bude nucen se bránit, a ať si pacifisti a Amišové trhnou nohou. Jsou však i tací, kteří výchovný smysl armytábora vidí v tom, že děti uvyklé střílecím gamesám, kde kosí protivníky po stovkách, si s modřinami na hýždích aspoň uvědomí, že opravdické a nejvíc opravdické zbraně dělají opravdická bebíčka. Takže děcka, až budete příště zase kropit mutanty na kompu, vzpomeňte si, jak vás štípaly ty kuličky…

To váhání rodičů jsem samozřejmě nemyslel vážně, protože podobné proklamace o vyšším smyslu střílecích táborů také nelze vážně brát. Každý je hlavně rád, že má od dětí pár dní klid. Jen doufá, že tábor nepodpálí zápalným granátem, aby nedošlo ještě na požární sport.