Vakcína zachraňuje životy, covid zabíjí, je to jednoduché – napsal Emanuel Macron na svůj Instagram. Jenže ve Francii nezůstalo u přesvědčování, výzev a pobídek. Ústavní rada schválila zákon, podle něhož musejí občané předkládat covidové pasy při návštěvě barů, restaurací, kulturních a sportovních akcí. A zdravotníci, pracovníci sociálních služeb a hasiči se musejí povinně očkovat do 15. září. Pak začnou tvrdé kontroly.

Vypukly vášnivé demonstrace. Mnoho lidí se nechce covidovému zákonu podřídit. Cítí se diskriminovaní, mluví o Macronově diktatuře.

Kde je pravda? Má stát právo nutit lidi, aby se nechali očkovat?A mohou to po nich chtít firmy nebo univerzity?

Řada velkých firem včetně Googlu například zakazuje vstup zaměstnancům, kteří odmítají vakcínu. Americké univerzity prostě nebudou učit neočkované žáky. Prakticky se to rovná vyhazovuz práce či studia. Je to ohromný zásah do osobního a profesního života. Ještě před dvěma roky nepředstavitelná věc.

Čím dál víc zemí sahá k povinnému očkování pro určité skupiny lidí, zejména pro zdravotníkya pracovníky v domovech seniorů. Někteří vakcínu odmítají a přicházejí o práci.

V Česku je situace jiná: stát postupuje metodou cukru. Na injekci láká dvěma dny volna. Snaží se lidi přesvědčit. Rektoři zas vyzývají studenty. Neočkovaní však mohou chodit po světě bez velkých omezení, jen musí podstupovat testy, které jsou zatím zadarmo. Jde to tak daleko, že s olympijskou výpravou odletí neočkovaný lékařa naděje několika sportovců jsou zbytečně zmařeny.

Přesto panuje u části lidí proti covidovým opatřením roztrpčenost až nenávist. Jsou alergičtí už na přesvědčovací kampaň. A vadí jim, že musí nosit respirátory.

Setkáváme se s těžko rozhodnutelným problémem. Má větší hodnotu svobodné rozhodnutí jednotlivce, nebo (ne zcela prokázaná) ochrana zdraví a života ostatních? Musí se člověk podřídit tomu, co tvrdí většina vědecké veřejnosti, nebo smí mít vlastní hlavu? Vzdáleně se to dá přirovnat k potratovému rozporu: Je důležitější život plodu, nebo právo matky rozhodovat o svém těle a životě? Nikdo to vyřešit neumí, a tak státy přistupují k potratovým zákonům různě. Od naprostého zákazu až po téměř naprostou svobodu matky.

Při vší úctě k názoru odpíračů je zde řešení o něco jednodušší. Papež František řekl: „Domnívám se, že z etického hlediska by se všichni měli dát očkovat. Není to volitelný krok, nýbrž etický úkon, protože je v sázce tvé zdraví a život, ale také zdraví druhých lidí.“

Nejde teď o autoritu hlavy církve. Tu řada lidí neuznáváa další si ji dokonce oškliví. Jdeo smysl tohoto výroku: člověk je povinen chránit svůj život i životy druhých.

Nejsme patrně nuceni být hrdiny a zachránit někoho, kdo je vlečen tlupou ozbrojenců, když jsme slabí a beze zbraně. Určitě však skočíme pro topící se dítě, když jsme slušnými plavci. Ani by nás nenapadlo to neudělat. Nenapadlo by nás nechat ležet na zemi dědečka se zlomenou nohou, když nás to stojí jen ho utěšit a přivolat záchrannou službu. V obou posledně popsaných příkladech je to podobně jako s vakcínou. Riziko či obtíže pro nás jsou únosné. Pomoc druhému není stoprocentně jistá, ale je velmi pravděpodobná.

Už dnes je prokazatelné, že nemoc se mezi očkovanými i v té nejnakažlivější variantě šíří podstatně méně. Riziko vážných zdravotních potíží po vakcíně je velmi malé. A ta je téměř stoprocentní zárukou před ohrožením života. Trpce jsme se dověděli i to, že covid je pro seniory a chronicky nemocné smrtelný.

Co z toho plyne? Ať už máme jakýkoli názor, je naší lidskou povinností na injekci jít.