Už jsme si zvykli na to, že souboj ve francouzských prezidentských volbách je často velké drama. Především, když se do finálového souboje dostane někdo z krajní pravice. V roce 2002 Jean-Marie Le Pen, v minulých i těchto volbách jeho dcera Marine Le Penová.
V tomto souboji jde totiž téměř o všechno. Nejen Francii, ale celé Evropě. I když se rodinka Le Penů tváří občas o něco přívětivěji, nebo se o to aspoň sem tam snaží, jde o xenofobní, fašizující tvář Francie. Ta není nová. Už mezi dvěma světovými válkami měla tato země k fašismu nakročeno a vichystický režim na to za války plynule navázal.
Je to Francie, která by se jen těžko udržela v EU a pokud ano, tak by to bylo za cenu mnoha kroků zpět.
Není divu, že Marine Le Penová má své příznivce nejen u spřízněných extrémně protievropských stran, ale že mezi její sponzory patřilo i putinovské Rusko. Rusko, které se ve vztazích s EU posledních deset let řídí heslem: „Škodím, kde mohu“.
Francouzská ultrapravice ale nestojí na obdivu k putinismu. Její síla je v chybách a nedostatcích demokratické liberální, multikulturní a evropské Francie. V tom, že přes mnohé úspěchy a funkční sociální stát, kterým my Češi můžeme Francouzům jen závidět, má Francie mnoho vážných problémů. Od integrace početných arabských a afrických komunit, přes bezpečnost, výkonnost ekonomiky, až po roli pilíře EU, která se nerozvíjí tak, jak by mohla.
Pět let Emmanuela Macrona nebylo propadákem, nebyl to však ani zázrak, který Macron sliboval. Mnoha Francouzům se žije hůře, nebo stejně, než se jim žilo. A volí proti Macronovi, který je zklamal. Třeba Le Penovou. Přestože USA mnoho z nich nesnáší, jsou v mnohém stejní jako američtí voliči Donalda Trumpa. A Le Penová je podobná pohroma jako on.