Z válek v Afghánistánu si věrný přítel Sherlocka Holmese přivezl churavou nohu a noční můry. Jedenáctého září si zranění a nejistou mysl odveze Západ. Za dvacet let nechal v divoké zemi, která se nedá dobýt, miliardy dolarů a spoustu krve.

Jedna z krutých historií kruté pustiny se teď bude dohrávat před poklidnou českou spravedlností. Čtyři čeští vojáci, příslušníci naší mise, byli obviněni z podílu na skonu afghánského vojáka Chána. Je jim přičítáno, že ho pomohli utlouct.

Martin Komárek.
Očkovaným vstup nepovolen

Tento Chán, naoko spojenec, však předtím ze zálohy podle zavraždil jejich druha psovoda Tomáše Procházku. Bez varování, bez toho, že by mu poskytl sebemenší šanci na obranu. Byl chycen, vyslýchán Američany a Čechy. Záhy nato v lazaretu vydechl naposled.

Kdo četl vzpomínky západních vojáků z Afghánistánu, ví, že tam procházejí peklem. Za každým rohem se může skrývat střelec,v každé škarpě mina. Odpalují se ženy i malé děti. Napětí je nesnesitelné. A do toho vám člověk, který se vydává za spojence, zavraždí kamaráda. Nezabili byste ho?

Před nepřítelem se můžete ubránit, ale před přítelem? Jak?

Jenže nechoval se Chán jako partyzán a vlastenec a nebude mít na náměstí v Kábulu sochu? Z hlediska většiny Afghánců jsou vojáci NATO okupanti, kteří drží u moci loutkovou „prozápadní“ vládu. Nemají v zemi co dělat.

Podobně jako ruští nájezdníciz let 1979 – 1989. Ty Afghánci vypráskali i díky perfektním zbraním, které jim dodali Američané. Teď ty zbraně míří na Američany a jejich podporovatele. Z těch se stali noví „uchvatitelé“, kteří chtějí Afgháncům vnucovat svou kulturu. Ti si to ale nenechají líbit.

Kateřina Perknerová
Babišův dopis, a jak dál

Není tedy vlastně hrdinstvím, které se blíží statečnosti Gabčíkaa Kubiše, když se vetřete do jejich blízkosti a jednoho odděláte? Lze vsadit milion ku jedné, že hodně bojovníků afghánských, naoko vládních jednotek s Chánem sympatizovalo.

A vzato kolem a kolem, co se tam vlastně ti Češi vůbec ometají? Pokud je toto něčí boj, pak americký. Bývalá vláda Afghánistánu podporovala atentátníky z 11. září. Čechy ale nechala na pokoji, nejspíš vůbec nevěděla o jejich existenci.

Takže vlastně chápeme pomstu českých vojáků. (Tedy pokud sek ní doopravdy odhodlali.) Rozumíme však i Chánovu činu. Je tohle zmatení hodnot normální?

Světlo do něj vnáší paradoxně až obvinění českých vojáků. Západa s ním i Česko se zapletl do krvavé historie, která nebude mít šťastný konec pro nikoho. Snaha o spravedlnost, která dělí civilizaci od necivilizace, však funguje. Zákon musí být ctěn bez ohledu na to, jaké měl ten, kdo ho přestoupil, pohnutky.

Je to nudné a působí to někdy jakoby nelidsky a úřednicky, je to však něco, na čem stojí úspěch liberálních demokracií. Nejde o to, zda jsi Watsonův „lstivý Afghánec“, nebo našinec. Před zákonem jsme si rovni.

Martin Komárek.
Jaké byly „devadesátky“?

Dějiny jsou divoké, rozhodnutí politiků, v tomto případě amerického prezidenta George Bushe juniora, mohou být chybná. Mohou dostat lidi do tragických a neřešitelných situací. Můžeme naprosto chápat vojáky, kteří se pomstili ničemovi.

Je to ale vláda práva, co nám může dávat naději, že všechno nedopadne špatně tak jako tatokrvavá historie.