Přesněji řečeno se zříceninou hradu Zlenice, kterou se snaží, coby předseda Sdružení Zlenice, společně s několika podobně „postiženými" nadšenci zachovat i pro další generace.

„Moje první setkání s hradem bylo v roce 1995, kdy jsme s kamarádem na Benešovsku malovali obrazy krajin a on mne na toto místo zavedl. Dozvěděl se o něm úplnou náhodou a řekl si, že by možná nebylo špatné přenést jeho podobu na malířské plátno," začal své vyprávění Vladimír Havelka.

Přestože bylo okolí zříceniny zarostlé křovím a přístupová cesta se rovnala nule, oba mladíky hrad natolik uchvátil, že se jeho torzo rozhodli zakonzervovat.

Ještě tentýž rok na podzim uspořádali několik soukromých brigád, aby zbavili rozpadající se stavbu, podle slov Vladimíra v krásném romantickém prostředí, náletových dřevin, křoví a přerostlé trávy. Současně začali postupovat celou řadu právnických kroků, aby svou činnost zlegalizovali.

„Oficiálně se tedy věnujeme konzervaci této historické památky od roku 1996, kdy jsme založili nadaci. Pak jsme se museli transformovat na sdružení a teď nám zákony zase mění parametry a budeme zapsaní jako spolek," popsal úředního šimla předseda, zatím ještě Sdružení Zlenice, který je už jediným z původní šestice jeho zakladatelů.

Na hradě Zlenice, který je pro mnohé známý jako Hláska u Senohrab, se kromě oprav pořádají i různé akce pro veřejnost. Dětské dny, archeokempy nebo třeba takzvaný Oživlý středověk. Jeho již třetí ročník se uskuteční poslední červencový víkend a lidé si zde budou moct vyzkoušet na osmi až deseti stanovištích stará řemesla nebo se zaposlouchat do tónů středověké hudby.

Za osmnáct let bylo na hradě provedeno několik etap konzervace. Hned z počátku došlo k zajištění čelní hradby jádra hradu, včetně úvodní fáze konzervace první brány a to především v úrovni jejího suterénu. Výsledkem je dodnes bíle svítící zdivo, které je tichým důkazem neustálého vývoje technologií v památkové péči. Následně byly v letech 2001 – 2003 staticky zajištěny vrcholové partie vstupní brány a osazena střešní konstrukce chránící dochované zdivo před nepříznivými vlivy podnebí. Asi poslední velkou akcí bylo v roce 2012 zahájení první etapy konzervace a zajištění nejvíce ohrožených partií velké věže. Díky tomu se dá říct, že věž je od podzimu 2013 doopravdy z nejhoršího venku.

„Ze začátku jsme dělali všechno sami. Ale v posledních letech si najímáme firmy, protože práce jsou už tak složité, že to laik dělat nemůže," poznamenal zakládající člen nadace na záchranu hradu Zlenice s tím, že neexistují žádné obrázky či nějaká dokumentace, jak původně historická památka vypadala.

Proto veškeré návrhy na znovuzrození nechává sdružení zpracovat zkušenými architekty, ke kterým se vyjadřují a posléze je schvalují památkáři a další organizace a úřady. Jako třeba Národní památkový ústav nebo obec Senohraby, která památku vlastní.

Vladimír Havelka má i v rámci možností zmapovanou historii hradu. Za asi nejzajímavější považuje to, že za vlády Karla IV. vlastnil hrad Zlenice nejvyšší zemský sudí, což by se dalo v současné terminologii nazvat jako zástupce krále. V případě jeho nepřítomnosti jej ve všech, tedy i státnických věcech zastupoval právě on.

„Mimo toho, že to byl v království vysoce postavený člověk, pravděpodobně na tomto hradě napsal také první český zákoník," poznamenal Vladimír s tím, že vznik hradu se datuje na konec 13. a začátek 14. století a končí v 15. století za Jiřího z Poděbrad.

„Právě letos oslaví zlenická zřícenina, která je často mylně označovaná jako strážná hláska nikoliv coby klasické hradní sídlo, jedno významné, i když nikoliv veselé, jubileum – 550 let od svého zániku," dodal předseda sdružení Zlenice Vladimír Havelka, který chtěl svého časově, ale i fyzicky a psychicky náročného koníčka pověsit už nejednou na hřebík. Ale jak přiznává, z rozjetého vlaku, navíc správným směrem, se vystupuje jen hodně těžko.

Vizitka
Vladimír Havelka
Žije v Praze, kde pokračuje v rodinné tradici, spoluvlastní fotoateliér Havelka. Přesto je jeho srdeční záležitostí hrad Zlenice, kde se už bezmála dvacet let pokouší o jeho zachování. V roce 1995 ho náhodně objevil se svým kamarádem a torzo se rozhodli opravit. Vladimír je svobodný, protože jak říká, kvůli náročnému povolání a koníčku prý nemá ani čas založit rodinu.