Nikdy není pozdě udělat něco dobrého. Platí ale také, že je to lepší udělat později, než pozdě. Možná i to sehrálo určitou roli v rozhodování manželů Kláry Gočárové a Jaroslava Hanuše z Čerčan uspořádat po svatbě civilní také tu církevní. Na prvním místě ale byla, jak jinak, láska. Co o tom režisér, který v neděli oslaví šestašedesáté narozeniny a jeho o dekádu mladší žena, spisovatelka a učitelka jazyků, sami říkají? 

Jak a kdy jste se poznali?

Klára: Zamilovali jsme se do sebe během natáčení reklamy na prací prášek Vizír, kde Jarda pracoval jako režisér a já jako tlumočnice. Od té doby nás láska hodila do bubnu a my se s ní pereme. Já jsem chtěla svatbu v zářivě bílém a před Pánembohem. Jarin je poživačný, a tak si chtěl užít párty. Obojí nám vyšlo. Ted´ nezbývá než koupit ještě nějakou dobrou aviváž, aby nám manželství ještě provanul svěží vítr.

Jaroslav: Opět se potvrdilo, že láska je chemie. Klára tehdy používala nádherný francouzský parfém, po té vůni jsem jí vždycky vystopoval a odtáhl na cigaretu. Teď jsem oba sportovci a nekuřáci, ale já jsem jí ten parfém zase obstaral, i když se už 20 let nevyrábí. Nechal jsem si ho přivézt až z daleké Ameriky. Klára přede mnou šlape na kole a za ní se line závoj vůně. Napadlo mne, že by jí slušel opravdový závoj. Tak jsem jí nabídl svou ruku. V kostele mě držela za obě. Tak nevím. Mám se bát?

Nákupy do školy. Ilustrační snímek
Prvňák se na Benešovsku prodraží: pomůcky stojí tisíce

Jak je to dlouho, co jste měli sňatek civilní?

Klára: Skoro čtvrt století. 

Jaroslav: Já říkám třiadvacet let. Záleží na relativitě času. 

Co se stalo, že jste už jednou úředně stvrzený sňatek potřebovali potvrdit ještě před Bohem?

Klára: Nic se nestalo. Jsme oba věřící a takzvaně praktikující. Máme spoustu přátel, kteří jsou stejní. Bylo to přirozené. Mystérium kostela je nádherné.

Bylo potřeba nějaké „rekvalifikace“ k tomu, aby vás kněz oddal v kostele? 

Klára: Pan farář Martin Janata nás zná, máme se rádi, jen jsme šli ke zpovědi. Dokonce nám ani nemusel dávat poučení, jak to funguje mezi mužem a ženou. Měl méně práce.

Brali jste se v kostele sv. Václava v Poříčí nad Sázavou. Bydlíte ale v Čerčanech. Předpokládám, že volba pro obřad byla prozaická. V Čerčanech katolický kostel není, je tam jen kaple v hospici Dobrého pastýře…

Klára: Každá dívka se chce vdávat jako princezna. Já jsem se vdala dvakrát civilně. Tentokrát jsem chtěla mít krásné šaty a taky jsem si přála, aby se na mne v mých pětapadesáti někdo díval. V kostele svatého Havla v Poříčí je úžasné „pódium“.

Oskar Fotr.
Důležitější je pro mě výhra mužstva, říká Fotr

Při obřadu v kostele se neříká jen strohé ano, ale také slib. Je dost dlouhý, ale někdo se ho naučí zpaměti. Zkusili jste to?

Klára: Já jsem si nechala napovídat. Byla jsem jak v krásném snu a zároveň hodně ztrémovaná. Přece jenom nejsem herečka, ale spisovatelka. My býváme spíš zalezlí.

Jaroslav: Já jsem se to krásně naučil nazpaměť, ale když jsem to měl říci „naostro“, najednou nic, okno. Takže jsem vzal zavděk též nápovědou pana faráře. Má to dokonce svůj název, teď si nemohu vzpomenout, něco jako skleo, nebo alceham, vážně nevím…

Jste věřící, chodíte do kostela. Bylo tomu tak vždy? Lidé od filmu mají a v dobách totality asi z většiny měli úplně jinou filozofii. Jak jste na tom vy? Byl jste vždy věřící, nebo se něco změnilo. Kdy a co to případně bylo?

Klára: Mne přivedl k víře můj komunistický dědeček akademický malíř Ctibor Štolovský. Vodil mě po kostelech a do Národní galerie „na Ježíšky“. Jako puberťák jsem kostel brala jako protest proti totalitě. To jsou paradoxy… V padesáti jsem se nechala pokřtít. S Jardou jsme se v tomhle ohledu našli. Neděláme si z víry nějako povinnost, ale radost.

Jaroslav: Není to tak docela pravda, naopak právě v dobách totalitních spousta herců, režisérů a „lidí od filmu“ věřilo, možná proto, že museli prožívat mnohem více životů a dotyků s věčností než obyčejný smrtelník a bolševik žádnou naději nedával, vzpomeňme jen Radovana Lukavského, Josefa Kemra, Františka Filipa, Marka Ebena a mnoha dalších… Můj tatínek byl silně věřící člověk a v padesátých letech jsem každou neděli ministrovával v kostele sv. Vojtěcha v pražské Libni, ale nesměl jsem to říkat před dětmi ve škole. Poradila mi to báječná „soudružka“ učitelka Rybková. Mí rodiče měli také svatbu v kostele, ale to se psal rok 1950 a před kostelem stál špalír pionýrů. Byla to neuvěřitelná doba.

Ilustrační foto.
Díky aplikaci řeší rychleji závady i nepořádek
Díky literárnímu pořadu se mohli zájemci do třebešického zámku podívat.
OBRAZEM: Třebešický zámek se ojediněle otevřel veřejnosti