Proto se 24. prosince v osm hodin čtyřicet pět minut bleskově rekvalifikoval jeho táta Jindřich na porodníka a rodinný stařičký Opel Astra na porodní sál.

„Malý se měl narodit sedmadvacátého prosince. Jenomže čtyřiadvacátého jsem se v sedm hodin ráno vzbudila a začala mít trochu bolesti,“ začíná své napínavé vyprávění Šárka Průchová s tím, že tlakům v břiše nevěnovala příliš pozornost.

„S dcerou mi nejprve odtekla plodová voda a až potom nastaly porodní bolesti. Myslela jsem, že i druhý porod bude mít obdobný průběh,“ dodává statečná máma 3,97 kilogramů vážícího a 50 centimetrů měřícího Páji.

Před osmou hodinou začala mladá žena krvácet, a proto zavelela: „Jedeme!“ V živé paměti měla totiž první porod, kdy jí v deset hodin praskla plodová voda a za pět minut dvanáct se jí narodila dcerka Michalka. Správně tušila, že i druhý porod bude docela kvapík. Že bude ale takový, to jí ani ve snu nenapadlo.

„Míšu jsme odvezli rychle k babičce a manžel uháněl co to šlo do benešovské nemocnice. Ale u Olbramovic mi praskla plodová voda a v tu chvíli bylo jasné, že nedojedeme,“ pokračuje Šárka.

Jindra se sice snažil manželku i přes všechny obtíže přeci jen dovést porodit do porodnice, ale před Bystřicí on i Šárka pochopili, že dál jet už není možné.

„Manžel zastavil na autobusové zastávce, pomohl mi na zadní sedadla a já už cítila Pavlíkovu hlavičku. Protože jsem necítila stahy, Jindra mi zatlačil na břicho a v tu chvíli byl malý na světě,“ pokračuje usměvavá žena.

To, že ležel všude okolo sníh a venkovní teplota se pohybovala několik stupňů pod bodem mrazu Šárka vůbec nevnímala. Důležité bylo Pavlíka zabalit do něčeho teplého a počkat na sanitku, kterou porodník samouk zavolal ihned po bezchybně vedeném porodu vlastního dítěte.

„Jakmile se syn narodil, manžel ho vzal a přidržel bříškem dolů, protože se trochu napil plodové vody. V okamžiku, co se Pavlík rozplakal, my začali brečet také. Štěstím. Z toho, že jsme to zvládli, že je malý v pořádku a že máme kluka,“ vysvětluje Šárka a přitom dá Pájovi i tříleté Michalce všeříkající pusu.

Co to bude manželé celou dobu těhotenství nevěděli. Nechtěli. Nechali si to jako překvapení.

„Sanitka dorazila asi pět minut poté, co už byl malý na světě. Pupeční šňůru se bál manžel přestřihnout, takže to udělal lékař ještě v našem autě a potom mě i malého přeložili do sanitky. Placentu jsem porodila už normálně na porodním sále,“ říká máma, která dokáže vyřešit každou, jakkoliv složitou situaci.

Třebaže přišel klučina na svět doslova v polních podmínkách je zdravý a nic mu neschází. Tomu nasvědčuje i fakt, že už za pár dní, 27. prosince si syna i manželku mohl odvézt Jindřich domů. Tentokrát už jel podle předpisů, cestou nemusel nikde nezastavoval a dokonce stihl pořídit velké rodinné auto.

„Jediné, co zatím nemáme je Pavlíkův rodný list. Původně nám řekli, že ho bude vystavovat matrika v Bystřici, ale nakonec ho vystaví asi v Benešově. Místo narození bude mít ovšem stoprocentně Bystřici a v něm snad dokonce poznámku, že ho rodil otec,“ poznamenává dvojnásobná matka.

Klučina, kterému je dvanáct dní celou dobu rozhovoru spokojeně spal nejdřív v postýlce a poté v mámině náručí. Přesto na něj mamka žalovala, že jí nenechá moc vyspat.

„Tuhle spal po koupání tři a půl hodiny, ale jinak se budí tak po dvou, někdy i po hodině. Ještě nemá zaběhnutý žádný pravidelný režim,“ končí vyprávění máma.