Výborná artikulace, sytý hlas a výmluvná gestikulace rukou. Paní Dáša nezapře, že je herečka. I když jen ochotnická. Už devět let vstupuje na prkna, která znamenají svět, a jak o ní její manžel říká, je roli od role lepší. Řeč je o Dagmaře Maierové, jejíž nejzamilovanější rolí je postava vídeňské prostitutky Mizzi Kašpar ve hře Causa Rudolf od Jana Brabence.

Jak jste se k ochotničení dostala?
Úplně původně jsem začínala u Mateřského centra Kulíšek, kde se rozjíždělo divadlo, a já tam k jedné pohádce dělala společně s kamarádkou Hankou scénografii a kostýmy. A bylo to úžasné. Protože jako malá holka jsem s Jarmilou Zábranskou dělala ve Vlašimi loutky a k akademické malířce Žofii Horské z Prahy jsem chodila malovat. A mě to vždycky hrozně bavilo, takže to byl po mnoha letech skvělý návrat. No a tu pohádku režírovala Marie Hrušková, která léta letoucí dělala divadlo a věděla, že Marii Neradové v bystřickém Divadelním souboru Ludvíka Němce schází herečka. A tak jsem se vlastně k ochotničení dostala.

Jak dlouho se divadlu věnujete?
Devět let. Co jsem se hraní začala věnovat opravdu intenzivně.

Co se vám na hraní líbí nejvíc?
Zaprvé je tam bezvadná parta. Zadruhé si trénuji mozek, což není nikdy od věci. Musím říct, že jsem se setkala se spoustou právníků, manažérů, kteří se na procvičování mozku právě ochotničení nebo třeba muzice věnují a tím se učí vystupovat. A zatřetí poznáte spoustu nových a zajímavých lidí. Dvakrát jsem absolvovala desetidenní seminář Jiráskův Hronov. Jednou u Kateřiny Baranovské, což je scénografka, a podruhé u profesorky z DAMU Reginy Šimikové na jevištní řeči. Byla tam třeba redaktorka z televize Prima nebo budoucí lékař, který se chtěl naučit vystupovat mezi lidmi.

V jakých hrách jste účinkovala?
Hned první role, to byla opravdu kláda. Hrála jsem Cecílii Cardewovou ve hře Jak je důležité míti Filipa. Druhá byla Hanička v Lucerně od Aloise Jiráska. Přiznávám se, že s touto rolí jsem se hnedle ve čtyřiceti letech příliš nesžila. No a jako třetí jsem dostala úžasnou roli, což je moje srdeční záležitost, je to role vídeňské prostitutky Mizzi Kašpar ve hře Causa Rudolf, kterou napsal Jan Brabenec. Tu kdysi Maruška Neradová nazkoušela s jednou členkou divadla. Ta to potom nechtěla hrát, tak v roce 2009 roli nazkoušela se mnou. Je to představení pro dvě herečky a trvá sedmdesát minut. Takže je to náročné, ale zároveň úžasné. Máme krásné kostýmy. Vždyť jsem milenkou korunního prince Rudolfa, která jako jediná ví, že má velké psychické problémy a že chce spáchat sebevraždu. Včera jsme odehrály už dvaapadesáté představení, tedy pokud počítám i mou předchůdkyni, a pořád tu roli miluji.

Tím jste mi odpověděla i na mou další otázku, jaká je vaše nejmilejší postava. Máte na jevišti trému?
Samozřejmě, že ano. Největší mám před domácím publikem. Tedy, když hrajeme v Bystřici. Mám takový pocit ohromné zodpovědnosti. Aby to bylo všechno úplně bez sebemenší chybičky. Jakmile ale vstoupím na jeviště, spadne to ze mě a už na nic nemyslím.

Povedlo se vám někdy zapomenout text?
Povedlo se mi to jednou. Ale já bych neřekla, že to bylo divadelní okno. Byla to přímo výkladní skříň. Nejenom že jsem zapomněla text, já ani nevěděla, co mám dělat. Byla jsem naprosto mimo. Tak jsem se prošla po jevišti jednou, podruhé, a pak mi to najednou naskočilo. Když skončilo představení, kolegové mi říkali, že to nebylo ani poznat.

Podařilo se vám se takzvaně odbourat?
Jedna moje kolegyně se hrozně bojí pavouků. A právě při jednom představení vidím, jak se jí přímo před obličej po pavučině jeden spouští. Ještě s kolegou, který stál vedle mě, jsme sledovali jak zelená a přišlo nám to hrozně k smíchu. Ale ustáli jsme to. Že bych se vyloženě někdy rozchechtala, to se mi zatím ještě nestalo.

Máte ráda pohled do publika?
Když hrajeme na takovém trochu profi pódiu, tak tam je vidět maximálně tak do páté řady. Naposledy jsme hráli na krásně opraveném špejcharu ve Vojkově. A zrovna tam seděli starší lidé. A když vidíte paní, jak se směje, až jí tečou slzy, to je největší odměna, jakou může herec dostat. Nebo když lidé odchází a říkají, že už se do velkého divadla nedostanou, takže jsou vděční, že přijedeme my, to je úžasné.

Co na vaše hobby říká rodina?
Tím, že je syn už dospělý a samostatný, tak je všechno jednodušší. Manžel mne velice podporuje. Zastává spoustu domácích prací, kontroluje mi text, když zkouším role, jezdí se mnou na představení. A chválí mne. Když vidí nějakou hru už poněkolikáté, říká, že jsme představení od představení lepší. A to potěší.

Chtěla byste být profesionální herečka?
To asi ne.

Chtěla byste si tedy alespoň zahrát s nějakým známým hercem nebo herečkou? A s kým?
Vzpomínám, jak jsem kdysi dávno byla v divadle Járy Cimrmana na představení Dobití severního pólu, a pan Zdeněk Svěrák si mne vybral na pódium, kde jsem tvořila živé obrazy. Takže to bylo docela zajímavé. Takže, kdyby přišla šance si zahrát s nějakým umělcem, proč ne. A s kým? Nemám žádného favorita, ale zbožňuji Květu Fialovou.

Máte nějaké životní krédo?
Lidé by neměli spěchat. Měli by se zastavit, rozhlédnout se kolem sebe a užívat si trochu té pohody a ne všechno honit a tak. S pohodou jde všechno snáz.

Jak byste definovala herectví?
Herectví je strašná dřina. Je časově náročné, musí se sejít dobrá parta a věnovat se mu může jen ten, kdo má od svého nejbližšího okolí ohromnou toleranci. Herec může být buď svobodný člověk, nebo ten, kdo má po svém boku tolerantního a všechápajícího partnera. A to já ve svém manželovi Víťovi mám. Nebo se divadlu musí věnovat oba dva.

Dagmar Maierová

* Rodačka z Vlašimi
* Vdaná, dvaadvacetiletý syn Vítek
* Vystudovala Střední ekonomickou zemědělskou školu v Hořovicích
* Pracuje coby asistentka ředitele jedné stavební firmy v Praze
* Kromě ochotnického divadla je jejím koníčkem zahrada, cestování, jízda na kole a horská turistika Letos s manželem pokořili Gerlachovský štít