Alice vidí ve své práci smysl. Proto dokáže čelit i všudypřítomné smrti
Čerčany – Alice Tajerová je na první pohled běžná mladá žena. Vychovává tři chlapce, stará se o domácnost.
Martina Křečková
Diskutovat (0) 27.1.2012 19:39
Nic neobyčejného. Přesto je něčím výjimečná. Druhým rokem je totiž zaměstnaná v Hospici Dobrého Pastýře Čerčany, kde ač jako bývalá ředitelka a současná ekonomka ústavu, přichází každý den do kontaktu se smrtí.
Připouští, že práce v prostředí, kde není moc důvodů k radosti, se jí odráží i do soukromého života. Zda jí pomáhá vyrovnat se s touto náročnou situací víra v Boha, co jí do hospice přivedlo, jestli má čas na své koníčky a co jí vyloudí, na jinak smutné tváři alespoň špetku úsměvu, poodhalí Alice Tajerová v následujících řádcích.
V kterém roce jste do hospice nastoupila?
Zhruba v létě 2009. Nejprve jsem s hospicem spolupracovala externě na pozici fundraisera. Sháněla jsem finanční zdroje a psala projekty pro Občanské sdružení Tři. Později se to přerodilo do pozice ekonoma, a v dubnu 2011, po odvolání předchozí ředitelky Terezy Dvořákové jsem v podstatě provizorně převzala funkci ředitele. To bylo do 4. ledna, kdy byl výběrovým řízením vybraný nový ředitel Jiří Krejčí a já se opět vrátila na svůj původní post ekonomky hospice.
Co vás do hospice přivedlo?
Oslovila mě Tereza Dvořáková, abych psala granty pro sdružení.
Zbývá vám čas na koníčky?
V době, kdy jsem zastávala pozici ředitelky, mi často nezbýval ani čas na rodinu. Natož na koníčky. Ale kdybych měla čas, tak sport, knížky, divadlo, kytara. Ovšem to už jsou hodně zaprášené koníčky (smích).
Jste věřící?
Ano.
Takže stavba kostela a komunitního domu tady u hospice je vašemu srdci blízká?
Určitě. Ale rozpočet je zhruba šedesát milionů korun a sehnat takovou sumu je velice obtížné. V současné době je hotový suterén, který stál zhruba 9 milionů.
I když pracujete na pozici ekonoma, projektového manažera, přicházíte do kontaktu se smrtí. Jak to vnímáte?
Když tady člověk pracuje, tak to na něj působí, ať chce nebo nechce. Možná tou smrtí není tolik zaskočený, když se ho bezprostředně dotkne. Ale nedá se říct, že když je člověk věřící, že je to pro něj jednodušší.
Benešovskému deníku odpovídala Alice Tajerová, ekonomka a projektová manažerka Hospicu Dobrého pastýře Čerčany.
Myslíte si, že se člověk dokáže smířit se smrtí?
To je hodně těžká otázka a je to velice individuální. Byla tady klientka, která si připravila poslední rozloučení. Hudbu, rakev. Je to extrém, ale dá se říct, že ona byla pravděpodobně smířená s tím, že přichází její konec.
Také jste mi říkala, že se snažíte smířit třeba děti, které se svými umírajícími rodiči nemluvili například dvacet let. Není to nátlak?
To rozhodně ne. My se nesnažíme někoho do čehokoliv vmanipulovat. My pouze informujeme blízké našich klientů, že tady mají někoho, kdo je na konci svého života. A na nich je, jak se zachovají. Jestli přijedou nebo to nechají tak, jak to je. Snažíme se připravit prostor pro případné usmíření. Ale vždycky začínáme od pacienta. Nikdy ne opačně.
I když jste věřící. Jak dlouho si myslíte, že dokážete čelit všudypřítomné smrti?
Já pracuji na pozici, kde se smrtí nejsem bezprostředně konfrontovaná. Takže to na mě tolik nedoléhá. Myslím si, že moje práce má smysl, baví mě, takže nepředpokládám, že bych řekla dost a odešla.
Změnil se váš pohled na život poté, co jste začala v hospici pracovat?
Člověk to má stále před očima. Určitě si víc uvědomuji křehkost života. Víc vážím své rozhodnutí. Ať už v pracovním, tak v soukromém životě. Aby toho později člověk nelitoval.
Jste věřící. Dokážete tedy i víc odpouštět?
Dětem, těm se musí odpouštět z proncipu. A dospělým? Když člověk neodpustí, tak si myslím, že to ničí hlavně jeho. Užírá ho to zevnitř. Takže to je taková nutná psychohygiena. Ale k tomu může člověk dojít i bez toho, aby byl věřící.
Od kdy věříte?
Asi od 22 let. Když jsem chodila na vysokou školu.
Je něco, co vás rozesměje?
Mám radost, když jsou děti a lidé kolem mě šťastní.
Alice Tajerová, která je původem ze Zábřehu na Moravě se narodila 27. dubna 1971. Tam ovšem žila jen krátkou dobu. Větší část svého dětství prožila v Praze, kde také vystudovala vysokou školu ekonomickou, učila na obchodní akademii nebo pracovala jako ředitelka komunitního centra na Jižním Městě. V metropoli žila až do roku 2009, kdy se s manželem a třemi dětmi odstěhovala do Mrače. Další životní zlom přišel o půl roku později. V té době začala pracovat v Hospici Dobrého Pastýře v Čerčanech.
6°C
10°C
