Připravuje dortíky, kontroluje jejich kvalitu, zaučuje a kontroluje kuchaře – cukráře. Na sladké tam je ona. Jmenuje se Linda Vlásková a je už pátým rokem šéfcukrářkou v síti restaurací Coloseum.

Jaká je vaše pozice v restauracích Coloseum?

Jsem hlavní cukrářka. Stručně řečeno obcházím všechna Colosea, spoluvytvářím jídelní lístek, kontroluji výrobu dezertů na jednotlivých provozovnách. Když přijde nový zaměstnanec, zaučuji ho a sleduji, jakou kvalitu vytváří. Všechny sladkosti se vyrábějí v Coloseu, není to žádný dovoz. Sleduji signály od dalších lidí, podle kterých lze zjistit, jestli všichni dělají všechno podle našich představ. Jinak řečeno, zda netrpí kvalita. To se, ale pozná.

Jak? Že si host stěžuje?

Pokud by to došlo takto daleko, tedy že si host stěžuje, to by bylo vážně nedobré. Spíše mi dávají signály šéfkuchaři a manageři jednotlivých provozů, kteří poznají, když někdo neodvádí kvalitní práci nebo má s výrobou nějakého dezertu problém.

Linda Vlásková- 34 let, bydlí v Praze Ládví
- vdaná, dvě děti
- cukrářka v síti restaurací Coloseum
- manžel je šéfkuchař a člen národního týmu cukrářů a kuchařů
- v mládí dělala karate
- 2x získala titul Cukrářka roku (2004 a 2006)
- koníčky: turistika, děti a sladké, sladké, sladké

Vy bydlíte v pražské části Ládví, ale v Čimicích máte v prostorách Coloseum catering svojí cukrářskou výrobnu, kde sladko také vzniká, že?

Přesně tak. Tam dělám dva dezerty – malinový páj a Macaronky, které se rozváží po všech Coloseiích. A navíc tam ještě peču dorty na narozeninové dětské party,oslavy a svatby konající se v Coloseum. O ty je docela velký zájem.

Aby toho nebylo málo?

Přesně tak, sladko je kolem mne pořád.

Kde vznikla vaše láska ke sladkému?

Myslím, že to bylo, když mi bylo dvanáct. K narozeninám jsem dostala kuchařku Kačera Donalda. Byla určená pro děti a koncipována tak, aby zvládly zákusky. Podle toho jsem mámě připravovala svačinky a další dobroty. I když jsem na konci základní školy měla vyznamenání , nevěděla jsem co bych chtěla studovat. Máma mi řekla, stejně jako mým dvěma sourozencům,že je důležité mít nejprve obor a pak teprve studium. A vzhledem k tomu, že jsem ráda a dobře pekla, vybrala obor cukrářka na Sou v Bráníku. A tak se ze mne stala cukrářka, později jsem si ještě udělala maturitu a nakonec jsem na VŠ dokončila bakalářské studium v oboru učitelství praktického vyučování. Mám tam nějakou myšlenku, že bych jednou mohla učit nové,mladé cukráře

Přišla na učňáku někdy chvilka, že jste litovala, že jste nechala rozhodnout mámu?

Hned na začátku. Měli jsme týden praxi a hned první den mi dali oloupat bednu jablek na záviny. Oloupala a nakrájela jsem to docela rychle a oddechla si, že to mám za sebou. Když viděli moji rychlost, dali mi udělat tu kupu jablek ještě jednou. Tak to jsem si řekla, že to byl opravdu skvělý krok. Naštěstí to bylo naposledy.

Kam jste zamířila po vyučení?

Při nástavbovém studium jsem brigádně pracovala v Tančícím domě. Po škole jsem na pět let zakotvila v Obecním domě a pak na 4 roky v restauraci Terasa u zlaté studně. V Obecním domě to bylo zajímavé, hektické, nemyslím to zle, ale byla to velkovýrobna, ale hodně jsem se tam naučila a to nejen v cukrařině, ale i v přístupu a organizaci práce. Za to v restauraci Terasa u zlaté studně jsem si dezerty sama vymyslela, vyrobila, načinčala a vydala. To byla jiná,, hezčí cukrařina". Taky dezert stál tři stovky.

Linda Vlásková a je už pátým rokem šéfcukrářkou v síti restaurací Coloseum.

Vy jste s cukrařinou získala i dva velké tituly.

V letech 2004 a 2006 jsem se stala Cukrářkou roku. Cukrář roku je prestižní a zajímavá soutěž a koná se jednou za dva roky, samozřejmě bylo příjemné, když jsem vyhrála. Jsem cílevědomá, proto mne o to víc potěšilo, když jsem titul za dva roky obhájila.

Na ty činčurinky ale v Coloseu není prostor, že?

Není. Jednak italská kuchyně je jednoduchá a nějaké ty činčarádičky se tu nehodí. A pak dbáme na to, aby byla dodržena jednotná kvalita ve všech restauracích. To ale neznamená, že to není dobré. Já nevyrobím nic, co by mne nechutnalo.

Jak často v Coloseu měníte jídelní lístek?

Určitá obměna je dvakrát do roka. Baví mě , když se dezerty obměňují.

Jaké suroviny máte při přípravě sladkého ráda?

Jahody, maliny. Mám ráda i čokoládu, mascarpone, tvaroh.

Jak se ke sladkému stavíte doma?

Doma peču dorty a občas i něco sladkého na víkend, ale já si dám raději kousek právě čokolády.

A co maso?

Bez problémů. Jen kvůli alergii nejím ryby, což mne mrzí. Mám hodně ráda i sýry, kromě plísňových a hodně aromatických sýrů.

Když cestujete, tak…

…jasně, pokukuju, ochutnávám, jak to dělají jinde.a sbírám inspiraci

Máte cukrářský sen? Vlastní cukrárnu?

Každý mi říká, proč si neotevřu svoji cukrárnu. Mně se ta myšlenka líbí, jenže já jsem hrozný srab. Bojím se toho, že by moji zaměstnanci nedělali tak, jak si představuju. Bojím se toho, že bych tam musela trávit všechen čas. Takže zatím ne.

A co nóbl restaurace a vymýšlet dobroty?

Tak vždycky je zajímavější, hezčí, když si něco vymyslíte, vyrobíte, naservírujete. Jenže mám dvě děti a jít do tohoto kolotoče ve stylu krátký a dlouhý týden, to nejde. Na nějaké zkrácené úvazky nejsou v luxusních restauracích zvědaví. A navíc já jsme v Coloseu spokojená.

Linda Vlásková prozrazuje „vychytávku" pro čtenářeKdyž si lidé připravují doma ovocný dort, hodně se ptají, proč se želatina neudrží, i když ji dělají podle návodu. Proč jim protéká? V podstatě je to ale jednoduché. Je totiž nutno pod ovoce vždy natřít marmeládu, která želatinu zastaví, nedovolí ji stéct do korpusu.

Přenesme se v čase o dvacet let dopředu.

Jako co budu dělat?

Tak jsem to myslel.

Děti odrostou, možná ten krátký a dlouhý úvazek bude reálný. Otázka je, jestli nebudu na to stará a jestli po mne bude někdo toužit. A pokud ne, půjdu učit novou generaci cukrářů.

Cizina?

Cizinu jsem prošvihla ve dvaceti. Nějak jsem si tehdy nedokázala představit, že zmizím do světa. Teď toho zpětně lituji. Ale nebyla odvaha ani tehdy, ani později a pak přišli děti. A za dvacet let? Tak tomu se musím usmát, že bych pak vyrazila do světa. Maximálně, že bychom s manželem měli svoji restauraci.

Taková malá kavárnička, manžel sedí před ní na židličce a popíjí kafíčko, vy s úsměvem roznášíte dobroty a kávičku.

Tak to ne, to bych tam seděla s ním. A musela bych doufat, že kmitat bude místo mne někdo jiný. To by nebylo špatné. Nebo mít s manželem nějaký penzionek, tam péct vánočku. Ale zase to nesmí být někde na samotě, samotu nemám ráda. Ta představa, jak jsou lidé v zimě zalezlí doma, jak je brzy tma a všude je ticho a klid, na to nejsem. Jsem zvyklá žít mezi lidmi a mít kolem sebe kamarádky.

Váš manžel je z branže?

Ano, je šéfkuchařem v Hotelu Questenberk na Pohořelci.

Kde jste se potkali?

V Obecním domě. Já už jsem tam asi rok pracovala jako cukrářka a on nastoupil jako mladý kuchař.

Láska na první pohled?

Vykal mi a připadal mi jako drzý floutek. Mne to rozčilovalo a to ho asi bavilo. Ale postupně začal být milý, pozorný, začali jsme si více povídat a láska byla na světě.

Doma toho asi moc spolu nepobudete?

To ne, on je navíc ještě členem národním týmu cukrářů a kuchařů, takže jezdí po soutěžích. Ale je v tom dobrý, baví ho to a naplňuje.

Řekněte mi na závěr. Manžel šéfkuchař a jezdí po světě. Vy jezdíte po restauracích a pečete dorty. A to vůbec nemluvím o tom, že máte doma pětiletou dceru a ročního syna. Jak to zvládáte?

Pomáhá mi maminka, bez ní by to nešlo. Já jsem ale zvyklá pracovat, být v jednom kole.Už po porodu dcery jsem začala brzy pracovat , jelikož přišla dobrá pracovní nabídka z Colosea a po porodu syna jsem naskočila ještě dřív. Já potřebuji kolem sebe mít spoustu lidí, to mne baví.