Diskžokej Štěpo: Titul DJ by si člověk měl zasloužit, ne si ho hned přisvojit

Osud mu přál, a tak se mohl realizovat nejen za mixážním pultem jako DJ (čti dýdžej, jinak myšleno diskožokej – pozn. red.), ale také za mikrofonem jako moderátor rozhlasové stanice. Ten kluk se jmenuje Jirka Štěpánek, ale spoustu let mu nikdo neřekne jinak než Štěpo.

A protože je jeho život o lidech a pro lidi, tak chce za těch „25 let ve hře a 20 let v éteru" poděkovat způsobem, jaký mu jde nejlíp. Klubovým večírkem v jeho režii. Pochopitelně ale s muzikou uplynulých let. To první poděkování se uskutečnilo minulou sobotu v kutnohorském klubu Planet Music. Jeho hostem byl MC Erik, kterého znáte díky dvojici MC Erik & Barbara, jejichž projekt byl v devadesátých letech velmi úspěšný.

Druhý večírek se uskuteční tuto sobotu v klubu Calypso v Lysé nad Labem. Tady také v první polovině devadesátých let, zhruba čtyři roky, Štěpo hrál pravidelně každou sobotu. To se tento prostor ještě jmenoval klub King. „Do Lysé se těším. Jednak jsem rodák z Lysé a na tuhle akci si rezervovalo místo už přes padesát mých přátel, kteří na moji produkci na Nymbursku pravidelně chodili. Moc se těším," říká Jiří Štěpo Štěpánek, dýdžej, ale také programový šéf rádia Kiss delta.

Než začneme hudbou, musím se zeptat na jednu epizodu z vašeho života. Vy jste byl pionýr a byl jste vyloučen z organizace. Jak jste tuhle situaci nesl?

Tak to začínáme opravdu až moc od kořenů, že?

Tak trochu, ale nedá mi to.

Paradoxně jsem se nechtěl účastnit žádných kolektivních sportů a her. Proto moje docházka nebyla úplně ideální. Já měl jiné zájmy.

Jaké?

Muziku, muziku a zase muziku – pokud možno na zahraničních rozhlasových stanicích.

Jenže později jste se stal ve třídě předsedou SSM. To jste chtěl odčinit své vyloučení? Nebo ta funkce byla za odměnu?

Já měl vždycky prořízlou pusu a to je ideální předpoklad budoucího politika. A když tehdy nikdo jiný nezbyl, já to vzal. Ale pojali jsme to s kamarádem Tomáš Zimmermannem po svém. Totiž když jste dokázal využít ten systém, bylo to příjemné. Jezdilo se na různé víkendové mítinky, soustředění a školení a to hlavně s děvčaty.

Kdy jste začal tíhnout k hudbě, která vás už čtvrtstoletí asi úspěšně živí?

To přišlo někdy v sedmé osmé třídě. Začal jsem hodně zneužívat kotoučák (kotoučový magnetofon – pozn. red.) rodičů a začínal jsem nahrávat, z čeho se dalo - z tehdejších pořadů v rozhlasu jako byly Start, Rytmus, Větrník, Zápisník zahraničních zpravodajů nebo z páteční a nedělní Zelené vlny Hvězdy. Samozřejmě jsem sledoval v televizi pořady jako Ein Kessel Buntes, Eurovize, Hitšaráda – kde se občas dal zahlédnout někdo zajímavý ze západu. Později mě rodiče budili na televizní pořady z festivalů San Remo, St. Vincent a jednou za rok naprosto dokonalou a sestříhanou Peter's Pop Show. Pamatuji si, že je vysílali okolo půlnoci. Na poslední společné dovolené v NDR jsem si vybrečel zázrak tamní techniky – nádherný východoněmecký kazeťák Geracord GC 6020. Tady už jsem začal nahrávat ve velkém. Na průmyslovce už jsem pravidelně poslouchal americkou hitparádu na Hlasu Ameriky a také jsem objevil stanici SR1 Europawelle Saar, kde se každou středu vysílala aktuální německá hitparáda a v sobotu Europaráda. Všechny žebříčky jsem si pečlivě zapisoval do deníků.

Pamatujete si na svoji první diskotéku?

První nanečisto byla ta pro pionýry. Ale bylo to v době, kdy jsem tam už nechodil. Vyfouknul jsem našim gramofon Tesla a koutoučák Tesla B 101 a pouštěl buď z jednoho, nebo z druhého. Bedýnky byly ty z gramofonu. Vše jsem na místo odvezl v kárce.

Jak jste na tu premiéru připravoval?

Setřídil jsem si desky a pak jsem si napsal podle počítadla na kotoučáku místa, kde jsou fakt dobrý kousky. Což nejvíc byly asi ABBA, Boney M, Ricchi e Poveri a něco podobnýho. Takový playlist jsem si tenkrát s sebou vzal.

Kde asi vznikl nápad pouštět desky? Počítám, že to byl vinyl, černý kotouč?

Tak předně, když jsem začínal, tak byla jediná možnost hrát jen z vinylů. Někdy se používaly i dva gramofony. Jindy jeden plus třeba kazetový deck Tesla SM 261. Skutečnou diskotéku jsem začínal hrát na dvou gramofonech, „šáskách" od Tesly. Gramofon má pořád něco do sebe a vinylový zvuk ještě nic nepředčilo. Já jsem postupně ty dvě desky chtěl do sebe mixovat, aby to mělo nějaký smysl, gradovalo to náladu v klubu a nebyla by mezi tím ta trapná mezera. Chtěl jsem to dělat tak, jak to jelo v klubech v Anglii nebo v Chicagu. A tak jsem se dostal ke gramofonům Lenco, kde se dala regulovat rychlost, a nakonec jsem pak skončil u klasiky Technics 1210. Desek jsem kupoval mraky a často mi chodily z Anglie. Dodnes se některých prostě nechci a nemohu zbavit.

Co jste vlastně návštěvníkům pouštěl?

Na začátku jsem hrál všechno, ale pak jsem chtěl, aby to mělo nějaký smysl, vývoj. Přiblížit lidem nové trendy. Nechtěl jsem být jen pouštěč, ale osobnost, která dokáže nabídnout něco, co jiný nedokáže. I to provedení by mělo být jiné než u kolegů. Vždycky si myslím, že jsem přinášel a přináším v celé své kariéře na taneční parket něco nového. I když vím, že tuzemské publikum je velmi konzervativní a byl to mnohdy „donkichotský" boj. A vlastně je pořád. V létě 1990, když jsem dělal v Anglii, tak jsem si třeba představoval, jak přijedu domů a jak to u nás v klubech pojede. Sami budeme součástí toho světového showbusinessu. Po těch 25 letech co hraju, už se té naivní myšlence směji. Tady se nic nezměnilo. Máme z angličtiny všeobecně nějakou fobii, a tak jedeme v Duhových vílách a Céčkách jako kdyby nebyl rok 2014.

Míváte před hraním trému?

Mám trému dodnes. Vždycky. Ať už je to hraní jako DJ, moderování v rádiu nebo moderování akcí. Přistupuji k těm věcem opravdu odpovědně a chci, aby to bylo naprosto dokonalé. Chci odvést stoprocentní výkon. To říkám i lidem v rádiu. Musíte jít ze svého vysílání naprosto psychicky vyčerpaný! Ono namáhat mozek je opravdu dřina, to mi věřte.

Čím trému zaháníte?

Většinou ze mne spadne po několika dobrých mixech, to když hraji v klubu jako DJ. Nebo když moderuji a diváci se zasmějí prvnímu skrytému vtípku. To mě zahřeje u srdce a přidávám na výkonu.

Jak vypadá vystoupení diskžokeje v dnešní době? Popište to, prosím, čtenáři, kterému je, jako mne, padesát, nyní na diskotéky nechodí a pamatuje pouze ty černobílé placky a klasické pouštění písniček. Mne napadá, že tam u mixážního pultu nějak „šmrdláte" deskama a čudlíkama a tím vytváříte zvuky? Nebo pořád pouštíte písničky?

Současná – opravdová – diskotéka v klubu by měla podle mě vypadat tak, že si DJ připraví taneční muziku - ano taneční – alespoň hrubou kostru večera doma. Na tuto kostru pak začíná během večera věšet další a další skladby, na které publikum reaguje přímo v klubu. Neměla by to být monotónní taneční muzika v jednom stylu. Měl by s ní DJ umět pracovat a průběžně gradovat večer. V tempu, stylech. Kombinovat starší i úplně nové skladby. Měl by být odvážný a umět svojí muziku „prodat". Poznám zkušenost a hudební rozhled kolegy co hraje a jak to dělá. Tohle z každého DJ dělá osobnost a ne jen živý jukebox. Bohužel to je věc, kterou někteří návštěvníci klubů nechápou a dožadují se něčeho, co do produkce nepatří a nehodí se to. Nechápu, proč je u nás tak běžné pořád DJ něčím úkolovat a kádrovat. Jsme národ věčných „řešičů" a fotbalových trenérů, kteří to pochopitelně umí líp než ten, co je za to placený a má dvacet let praxe. Já, když jdu na nějaký hudební výkon (koncert, DJ), tak za nimi taky nejdu s tím, ať už koukají zahrát něco jiného. Prostě, když se mi to nelíbí, tak mohu v klidu odejít domů a neprosazuji svůj subjektivní pocit. U nás chybí nadhled a tolerance.

Zavzpomínejte ještě. Jak vypadalo přezkoušení na diskžokeje rok před revolucí? Musel jste vyjmenovat politické funkcionáře? Z čeho se skládaly zkoušky?

Naštěstí jsem nemusel. Dělali jsme písemný test z všeobecných znalostí o muzice. Třeba vyjmenovat členy kapely Beatles. Nebo kdo složil Vltavu. Pak se dělal klasický praktický test, kdy se dvacet minut hrálo, aby komise viděla a slyšela to, čemu dá povolení. A taky byl další praktický test jako „Přišel vám na diskotéku Jiří Suchý, udělejte s ním rozhovor". Nebo modelová situace „Teď vám odešel jeden gramofon, co budete dělat?". Tak jsem jednou rukou přehazoval na gramofonu desku a v té druhé držel mikrofon a smysluplně mluvil. To si, myslím, že byla velká škola pro první velké rádiové moderátory. Dnes už prakticky nemusíte nic vědět a taky to podle některých „jde".

Čím jste se vlastně v průběhu let živil?

Po škole jsem nastoupil v Městském kulturním středisku v Lysé nad Labem, taky jsem pracoval u ostrahy objektů nebo jako prodavač v elektru. Dovážel jsem z Francie víno. To všechno jsem ale dělal spíš jako přilepšení si, protože jsem už od svých 17 let o víkendech hrál jako DJ. Od roku 1994 jsem se stal OSVČ a tak od té doby podnikám v oblasti produkce, marketingu a pochopitelně i jako moderátor.

Nyní jste programový šéf rádia Kiss Delta, což vás asi živí. Čím jsou pro vás diskotéky? Vedlejšákem, kšeftem pro vylepšení rodinného rozpočtu, koníčkem, nebo naopak hlavním živobytím?

Diskotéky nejsou mým hlavním zdrojem příjmů. Je to pro mě stále hezký koníček. Způsob, jak se realizovat. Taky pořád pořádná dávka adrenalinu. Musíte tu masu lidí před vámi udržet v pohybu. Každé tři minuty vymýšlet, co budete hrát po skladbě, která už pomalu končí. Mít představu zhruba deset minut dopředu, co budete hrát. Také sázka do loterie, zda jste zvolili správně. Když se vám taneční parket vyprázdní, děláte někde chybu a začínáte od nuly. Také si přímo mezi lidmi testujete a zkoušíte nové věci, které následně třeba můžete zahrát v rádiu.

Jaká je příprava dýdžeje na akci, diskotéku? Je to rutina, nebo pořád se něco mění?

Nevím, jak ostatní, ale já muzikou žiju sedm dnů v týdnu. Každý den sleduji trendy, hitparády. Poslouchám zhruba dvacet až třicet nových skladeb týdně a ty si třídím. To, že pracuju v rádiu, je rozhodně výhoda. Sledování hudebních trendů je vlastně i jedna z položek v popisu práce programového nebo hudebního manažera každé stanice. DJ, pokud svou práci myslí vážně, by měl mít všeobecný přehled a hudební náskok před svými diváky a posluchači. A každá akce může být navíc zaměřena třeba na jiný druh muziky. Když jedete hrát do Petrovic u Čáslavi, tak je to hudebně rozhodně jiné než v čistě klubovém prostředí Cafe Baru v Mladé Boleslavi. Hrál jsem třeba na objednávku celý večer jen slovenské interprety. Jen hity osmdesátých a devadesátých let. Hrál jsem rockotéky. Tady se ukáže, jaký je DJ profesionál. Jaké má znalosti a cit pro výběr hudby. A taky myslím, že i podle toho, jak k takovým věcem DJ přistupuje, by měl být i dostatečně honorován. Dnes seženete na svatbu kluka, který si stáhne dva tisíce empétrojek, ale nedokáže postavit večer, protože tu muziku vlastně ani nezná. Titul DJ by si člověk měl zasloužit a ne si ho automaticky přisvojit.

25 let diskotéky, 20 let rádio – nechtěl jste někdy změnit profesi? Jste vyškolený technik, dělal jste v různých časopisech.

Možná jsem „renesanční člověk". Rád objevuji nové a nové věci. Jsem společenský typ. Rád se o hudbu, zkušenosti a postřehy z kultury dělím s druhými. Bavilo mě dělat redaktora v novinách, odborných a studentských časopisech. Dělat mladé rádio asi nebudu moci dlouho. Přemýšlím o dalších projektech v privátní sféře. Také v rámci mého podnikání i nad jeho rámec. Třeba v odboru, kde jsem ještě nepodnikal. Vždy by to ale asi bylo s lidmi nebo pro lidi. Také si říkám, že bych se svými mnohaletými zkušenostmi z oblasti kultury mohl prospět svému městu v rámci nějaké kulturní komise. Ale hudba je můj život.

Není vám dvacet. Myslíte, že věk hraje u DJ pozitivní, či negativní roli?

Věk asi nehraje žádnou roli. Mám kolegy, kterým je víc než mně a stále je baví jezdit a hrát. Horší to bude asi s tím, co ve vyšším věku bude člověk chtít a moct hrát. Aby prostě jednou nevypadal tragikomicky. Doufám, že jednou budu schopen říci „Tak kamaráde, s houseovými večírky je konec!" Prostě rozumně odhadnout dobu, kdy bude dobré se stáhnout do ústraní. Rozhodně si ale myslím, že s nastupující generací stále držím krok.

Co vás vlastně na dýdžejství baví?

To, co jsem už říkal. Společnost, energie, euforie, adrenalin, radost ze života, schopnost se realizovat. Možnost tvůrčí svobody, i když někdy v limitované formě tuzemského prostředí. A taky mě baví každý rok dostávat cenu Boleslavského deníku „Otík" v kategorii DJ roku v hudební anketě čtenářů Deníku a fanoušků muziky. To byl vtip.

Vážně to byl vtip?

Ale ne, vždyť je to hezké, že vám lidi pošlou hlas. Je to moc prima.

A co vás baví na rádiu?

Asi to samé, co na DJingu. Navíc s možností oslovit třeba až sto tisíc posluchačů v jeden okamžik. Rádio je pro posluchače „divadlo v hlavě". Mě na práci rádiového speakera baví nejvíc hrát různé role. Provokovat, bavit, šokovat. Je to podobné, jako když hrajete divadlo. DJ je DJ, ale v rádiu můžete být kýmkoli a to co říkáte, by mělo být důležitější než to co hrajete.

Máte nějaké vrstevníky DJ v kraji, kteří s vámi začínali?

Se mnou začínal třeba DJ Petr Šmíd, bývalý majitel rádia. Ten, který mě do rádia Delta přivedl a pomohl mi splnit si sen. Ale ten už nehraje. Stejně tak mnoho dalších. Z mých vrstevníků už asi hraje jen Martin Hájek, kterého znáte z pořadu Diskopříběh. Každopádně generace, která přišla po nás, je stále velmi aktivní a talentovaná. Navíc mám v poslední době možnost hrát často s klukama, co mají teprve první kroky v DJingu za sebou. A když tak nad tím přemýšlím, tak se nebojím o budoucnost této krásné profese. Jen se musí dělat poctivě, s láskou a profesionálně. A hlavně je důležité, aby se kluci nebáli být kreativní a svoji. To je motor všeho.

Čtěte také: Dýdžej Štěpo Štěpánek: Když ráno otevřu oči, říkám si: Jirko, pojď do toho!