VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Malý míč, který udolal i maratonského běžce

Čestlice – BOSU. Čtyři prostá písmenka, která mě před třemi roky málem odrovnala. Stačilo mi to tehdy jen jednou. Teď tu ale přede mnou stojí výzva. Naskytla se mi příležitost, abych s nimi „odrovnala" našeho šéfredaktora. Toho, který se chlubí, že zkusil tisíce sportů. Ale jak si troufne na jeden malý, modrý rozpůlený míč?

15.6.2013
SDÍLEJ:

BOSU je cvičení pro ženy. A já už teď chápu proč. Foto: Deník/Jiří Macek

Sedíme na lavičce před tělocvičnou. Slyšíme podivné zvuky. Hekání. No jo, to může být jedině jóga. Ale už přetahují. BOSU má začít v sedm. A už je sedm deset. Šéfredaktor Jiří sedí na lavici sklesle. A ruce si nervózně proplétá do sebe. „Nervózní?" ptám se s jistou mírou zvědavosti. „Ale ne," odpovídá. Ne moc přesvědčivě. Na klidu nám oběma ale nepřidává ani fakt, že jsme tu sami. Po chvíli přichází černovláska. „Jé, to je nás tady dneska hodně!" raduje se. S Jiřím nechápeme. Markéta prozrazuje, že si na BOSU (navíc ještě takhle večer) moc lidí netroufá. Škoda.

Konečně! Zástup splavených a unavených dívek a žen prchá z tělocvičny, my do ní vcházíme. A s námi také další černovlasá žena, která má na trikotu napsáno Trenérka. „Jsme tu poprvé," vyzrazuje hned Jiří náš handicap. „Dobře, dám tam pomalejší hudbu," reaguje na to Inge. „Ale to ne, jen nás nešetřete! Dejte nám pořádně do těla! Abychom pak měli o čem psát," povzbuzuje ji Jiří. „Nebojte, zapotíte se i tak," slibuje nám trenérka. A má pravdu.

První minuta je v pohodě. Hodně v pohodě. Zatímco já skáču na míč a hned z něj nepadám (tělo si tento zvláštní pohyb před třemi roky asi dobře zapamatovalo), Jiří váhá. Nedůvěřivě se dívá na tu modrou gumovou příšeru. Nejdříve jen zlehka našlapuje, pak ale přidává na tempu.

Čtěte také: BOSU. Pohyb pro ženy. Tak to zkuste, chlapi…

Chvíli od něj odhlédnu. Když ho za pár vteřin ale spatřím v zrcadle před námi, málem spadnu z BOSU. Jiří je na zemi, za svou cvičební pomůckou a hrabe rukama. Snažím se zjistit, co to dělá. Ale ten zvuk TUC TUC DUC DUC opakující se stále dokola a dokola mi neumožňuje, abych hopsala a zároveň se soustředila na Jiřího, který je ode mě vzadu napravo. Zastavuji. Ostřím jako ostříž. A málem dostávám záchvat smíchu.

Z bot mu odpadávají kousky hlíny. A on je s kapkami potu na čele (od BOSU, nebo stresu?) hrabe na hromádku. „Nebojte, já to uklidím," omlouvá se trenérce, které už také cukají koutky. Za chvíli naskočí opět do našeho tempa. Ale dlouho na BOSU nevydrží. A ještě několikrát uklízí.

Krize. Pátá minuta a mě bolí lýtka. Jakoby se mi začaly přehřívat. Zděšeně se dívám na hodiny. Ještě 55 minut. Tak to je výborné.

Uklidňuje mě, že ani kolega na tom není o moc lépe. V průběhu hodiny si dále vyměňujeme soucitné pohledy. Asi od třicáté minuty si zakazuji, abych se na něj dívala. Nesmím. Jinak bych snad spadla z BOSU. Ale opět ho zahlédnu v zrcadle. A okamžitě letím dolů. Tentokrát už neshrabává hlínu z bot (ta už mu beztak všechna opadala), ale dupe. Dupe zuřivě do míče. A výraz má přitom… no zkrátka nepopsatelný. Urputný, to je asi to nejbližší slovo, které ho v tu chvíli charakterizuje.

Říká se, že BOSU je cvičení pro ženy. A já už teď chápu proč. Chlap do toho dává razanci, jistou míru zběsilosti, chce překonat v tu chvíli ten odporný míč, který se mu stále vzpouzí. Odporuje mu. A není tomu konec. To chlapa musí děsně štvát.

Zatímco my s Markétou a trenérkou šlapeme do rytmu, Jiří do rytmu jenom funí. A šlape BOSU jako zelí.

Posledních pár minut přichází na řadu posilování. Teď už funíme oba. Ztěžka. Z posledních sil. Ale přece jenom se raduji ve chvíli, kdy mnohá cvičení šéf vzdává dříve než já. Jak je to možné?

Vzápětí si vzpomínám na slova mé kamarádky: „Víš, Veru, chlapi jsou děsný bačkory. Oni když trénují, tak jenom běhají. Stále stejný pohyb, stále namáhají ty stejné svaly. Ale ženská, ta jde na to komplexně!"

Ano, v tom to vězí! Nejsem žádný velký sportovec (jsem pyšná na to, že vcelku uběhnu dva kilometry ale proč bych také měla více?), ale když už přijde na nějaké to protahování či cvičení, jedu to komplexně. Od hlavy až k patě.

Vycházíme z tělocvičny. A jsme vyřízeni. Shodujeme se, že nás všechno bolí. Ale já se přesto tetelím. Jiří vypadá, jako by právě zdolal maraton. Jen se více šklebí. Malý míč nás oba dostal, doporučujeme!

Autor: Veronika Cézová

15.6.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto

Neproměněné šance připravily Vlašim o výhru

Ilustrační foto

KRIMI MIX: Řešili násilí a podvody

KRÁTCE: Nový retardér zajišťuje bezpečnou cestu školákům

Benešovsko - Přečtěte si krátké zprávy z regionu!

Rozbil kameru, čidlo na světlo a odešel

Benešov - Nejdříve poškodil nade dveřmi kameru a pohybové čidlo na světlo, nakonec odešel z místa pryč. Proto po neznámém muži pátrají benešovští kriminalisté. Pachateli za jeho protiprávní jednání hrozí až jeden rok za mřížemi.

Na Koupáku ve Vlašimi to žije!

Vlašim /FOTOGALERIE/ - Celou letní sezónu, kdy je otevřen bar Na Koupáku ve Vlašimi, jsou zde pořádány o víkendu nejrůznější akce. Jak koncerty kapel, tak i zábavná vystoupení. Během letošních prázdnin se ve Vlašimi představil Banjo Band Ivana Mládka nebo stand up comedy Na stojáka. Poslední výborný koncert obstarala blues rocková a hard rocková kapel Krausberry.

Železným dědkem se stal talent Klabouch

Maršovice – Jeden z nejstarších cyklistických závodů s nepřetržitou tradicí v České republice (32. ročník), nazvaný Železný dědek, ovládl suverénním výkonem obrovský talent české cyklistiky, osmnáctiletý Petr Klabouch. Na start se postavilo 333 cyklistů. Diváci, kteří v hojném počtu přišli závodníky podpořit, byli svědky skvělých výkonů v podání české amatérské špičky.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení