Sedminásobný mistr ČR se po dvou stříbrných a jedné bronzové medaili v minulých ročnících vrátil na florbalový trůn. Kromě poháru za vítězství získal i právo účasti v Poháru mistrů, který se uskuteční na počátku října ve finském Seinäjoki. Hráčky navíc dostaly od realizačního týmu dárek v podobě letního soustředění na ostrově Lanzarote.

Říká se, že poslední krok je nejtěžší. Bylo to i v případě s Vítkovicemi?

Polívková: Nejtěžším krokem bylo podle mě semifinále s Chodovem, které nás stálo spoustu sil, ale naopak dalo strašně moc zkušeností, obzvláště pak sedmý zápas. Finále s Vítkovicemi bylo taky těžké, po první třetině jsem absolutně necítila nohy, na druhou stranu jsem od vítkovické hry čekala víc.
Červová: Samozřejmě to bylo velmi těžké utkání, ale myslím si, že mnohem těžší než superfinále pro nás byla celá série s Chodovem.

Bylo vám v nějaké chvíli s Vítkovicemi těžko a měly obavy o výsledek?

Polívková: Trochu jsem měla strach ve druhé třetině za stavu 2:1, kdyby Vítkovice srovnaly, možná by dopadlo vše jinak. V sezóně se nám stalo několikrát, že jsme v zápase vedly a nechaly si ho utéct, to byla taková naše slabina.
Červová: Nejtěžší chvíle pro mě byly dvě. Začátek druhé třetiny, kdy na nás Vítkovice vlítly, velmi tlačily a jen se štěstím jsme neinkasovaly gól. Druhým těžkým okamžikem byl gól Michaely Šponiarové na 1:2. Kdyby Rytířky dokázaly vyrovnat, zápas by byl pro nás mnohem těžší, to se naštěstí nestalo.

Měly jste extrémně těžkého soupeře v semifinále, které se hraje na čtyři vítězné zápasy jako v hokeji, a to pražský Chodov. Cítily jste, že je vyřadíte a postoupíte až do superfinále?

Polívková: Věděly jsme, že proti nám stojí velice silný soupeř, ale byly jsme opravdu namotivované. Nevím, jak spoluhráčky, ale já jsem věřila, že je dokážeme porazit.
Červová: Myslím, že celý náš tým věřil od začátku playoff v úspěch. Oproti loňské sezoně nás florbalová veřejnost nepovažovala za favorita a mohly jsme tedy všechny jen překvapit, což se nakonec podařilo.

Karolíno, v superfinále jsme jistila reprezentační gólmanku Christianovou „jen" ze střídačky. Byla jsme nervózní?

Vždy jsem nervózní, a pokud právě nechytám, je to mnohonásobně větší. Na střídačce prožívám i střely, které letí metr nad bránu.

V televizním přenosu byly vidět vaše obrovské emoce po závěrečném hvizdu. Můžete popsat, co jste cítily?

Polívková: Bylo to něco neuvěřitelného. Emoce byly vidět celý zápas, obzvláště po vstřelených brankách. Když zápas skončil a my jsme se běžely radovat, měla jsem pocit, že mi upadnou nohy. Myslím si, že to bylo také tajemství našeho úspěchu, možná Vítkovice dokáží hrát lepší florbal, ale my jsme byly na hřišti tým, který víc chtěl a opravdu se rval o každý míček, to jsem u Vítkovic postrádala.
Červová: Jsou to pocity radosti, štěstí, díků, které patří celému týmu a trenérům. Pocity zadostiučinění za práci, kterou tým odvádí. Slovy se to nedá popsat, tohle si prostě musí člověk zažít.

Byly oslavy?

Polívková: Ano, probíhaly s menšími pauzami celý týden a ještě určitě nějaká oslava na zakončení sezóny bude, přeci jen titul se nevyhrává každý den.
Červová: Oslavy samozřejmě probíhají (smích).

Určitě přišla spousta gratulací, byly nějaké kuriózní?

Polívková: Ano, bylo to moc milé, když mi na telefon chodily zprávy z cizích telefonních čísel a gratulovaly mi k titulu, ale žádné speciální gratulace nepřišly.
Červová: Většina gratulací byla od rodiny, přátel, profesorů, kuriózního nic.

Jak dlouho hrajete v pražském klubu Herbadent FK Jižní Město?

Polívková: Zakončila jsem v Herbadentu čtvrtou sezónu.
Červová: V Herbadentu hraji už čtvrtou sezonu.

Vzpomenete si ještě na své florbalové začátky a na působení v Benešově?

Polívková: Na začátky v Benešově vzpomínám velice ráda, vždyť mě tam florbal naučili. Od hráček, po trenéry jsme byli super parta.
Červová: Samozřejmě si pamatuji. S florbalem jsem se seznámila v první třídě ve školní družině a poté mě rodiče přivedli na nábor benešovského klubu. Nejprve jsem hrála v poli, měla jsem hokejku asi za 500 korun (to už se dnes asi nesežene (směje se). Po dvou letech trápení na hřišti jsem se přesunula do brány a tam už jsem zůstala. V Benešově jsem prošla několika dívčími i chlapeckými kategoriemi a kolektiv byl vždy skvělý. Na to nelze zapomenout, vždyť i díky jeho trenérům dnes slavím mistrovský titul.

Nezasteskne se vám někdy?

Polívková: Samozřejmě, že někdy ano. Strašně mi chybí všechny ty hlouposti, které jsme prováděli na trénincích a zápasech, když jsme byli mladší. Zápasy s klukama, se kterými byla obrovská legrace. Zkrátka věci, na které není prostor, když hrajete za špičkový ženský tým v republice.
Červová: Občas člověk zavzpomíná, ale není to už tak často jako dřív.

V čem je florbal a vše okolo v pražském Herbadentu jiné než v Benešově?

Polívková: Takřka ve všem. Tréninky vypadají podobně, rozcvičení, rozchytání brankářů, nějaká cvičení a hra, ostatní se ale liší. Největší rozdíl bych viděla v koncentraci a disciplíně na zápasech a trénincích. V Benešově byla atmosféra více uvolněná a byl prostor pro zábavu. V Herbadentu se také dokážeme bavit, ale jakmile začne trénink, nebo přijdeme na zápas, plně se koncentrujeme jen na florbal. Také v zázemí je rozdíl, máme k dispozici vše, co potřebujeme, kondičního trenéra, mentální trenérku, wellness centrum pro regeneraci, posilovnu, atletický areál.
Červová: Ve všem (smích). Hráčky mají úplně jiný přístup k tréninkům, zápasům, regeneraci, stravě. Rozdílem je zázemí – v Benešově správce otevřel halu pět minut před začátkem tréninku, v Praze přijdete na halu o dvě hodiny dřív a je otevřeno. Máme volný vstup na regeneraci do TopHotelu – to je velká výhoda. Rozdíl je samozřejmě i v trénincích, kdy děláme poměrně jednoduchá cvičení, která jsou určena pro různé herní situace. I trenér Daniel Hejret dává naší kondiční přípravě úplně jiný rozměr. Na tréninku uděláte pár věcí, které jsou cílené na určitou část těla či dovednost. Po tréninku nejste moc unavení a jste po něm schopni jít večer na další trénink.

Změnily jste s přestupem do pražského klubu i bydliště nebo školu?

Polívková: Školu jsem dokončila loni ve Vlašimi. Letos chodím prvním rokem na vysokou školu, kterou jsem si kvůli florbalu vybrala v Praze. Co se týče bydlení, tak na začátku června mám v plánu stěhování do Prahy.
Červová: S přestupem jsem nezměnila ani školu, ani bydliště. Abych pravdu řekla, o změně jsem ani nepřemýšlela.

Jaká je vaše životospráva a příprava na zápasy?

Polívková: Před důležitými zápasy máme různé video rozbory soupeřovy hry a před každým zápasem poradu. Osobně se nijak na zápasy nepřipravuji, většinou si jen pustím hudbu do sluchátek, abych se správně namotivovala.
Červová: Životosprávu jsem ve větší míře změnila teprve před dvěma roky po zranění. Dnes už si knedlíky jen tak nedám (smích). Na zápasy se vždy připravuji stejně. Musím se pořádně vyspat, najíst, pustím si muziku a přidám několik potřebných rituálů. Porady týmu se konají před každým zápasem, před těžšími, bývá i rozbor videa.

Máte vůbec čas na nějaký soukromý život, co nějaký přítel?

Polívková: Na soukromý život mi zbývá už jen málo času, vzhledem k tomu, že ke škole ještě pracuji. Pokud mám volný čas, většinou odpočívám, ovšem čas na zábavu s přáteli si najdu vždy.
Červová: Je pravda, že času na soukromý život je málo. Jsem buď ve škole, na tréninku nebo se snažím učit. Pokud máme třeba volnou sobotu, trávím ji s rodinou.

Co škola a studia?

Polívková: Momentálně studují prvním rokem na VŠE v Praze.
Červová: Studuji na benešovském gymnáziu a vzhledem k tomu, že jsem letos v maturitním ročníku, sezona byla poměrně náročná.

Co vás čeká přes prázdniny a v nové sezóně?

Polívková: O prázdninách bych chtěla konečně vyrazit na nějakou dovolenou a pak začne příprava na novou sezónu, turnaj Czech Open, přátelská utkání ve Švýcarsku a také soustředění na Lanzarote, které nám trenéři slíbili za titul.
Červová: V létě nás čeká jako vždy letní příprava, kdy nás neminou ani naše milované letenské schody. Dále turnaj Czech Open, přátelská utkání ve Švýcarsku a také soustředění na Kanárech.

Jaké máte plány a sny ve sportu a v životě?

Polívková: Plány nemám žádné, chtěla bych dokončit školu a potom se uvidí.
Červová: Momentální životní plány jsou jasné – maturita a případné studium na vysoké škole. Ve sportu bych příští sezonu chtěla opět s týmem do superfinále a mohla bych si ho při mé třetí účasti konečně zachytat. A sny? Jako všichni bych chtěla mít možnost reprezentovat svou zemi a jako každý florbalista nahlídnout do švédské Superligy, ale to je ještě daleko.

LUDĚK ČERV