Minulý víkend jsem byl dost rozložen a přemýšlel jsem, jak to udělat, abych nemusel na start. Ale ať mne napadlo cokoliv, uvnitř jsem věděl, že stejně na start nastoupím.

V neděli koleno pořád bolelo, trochu nateklé. Tak jsem si řekl, že v týdnu už nepopoběhnu ani metr. A šel jsem na spinning. Když jsem dorazil po hodině jízdy na trenažéru za manželkou a kamarádkou, koukly na mne a kamarádka povídá: „Jak to jako jde?" Já jsem zavrčel: „Jak jako asi? Ani se neptej!" Manželka na to: „Nemusíš běžet, když nechceš, mne to nevadí." Kouknul jsem na ni, jako kdyby byla průhledná. A večer, před spaním, mi to zopakovala: „Když nechceš, běžet nemusíš, tak si najdi výmluvu. Koleno tě bolí, záda tě bolí, máš rýmu." Já: „Nikdy!" Ale fakt jsem myšlenek na maraton měl plný zuby.

V pondělí jsem si dal zase hodinku spinningu v Mladé Boleslavi. Lektorem byl Vašek Volf, parašutista, který právě seskočil tandemový seskok a ujížděl na hodinu. Celou hodinu mne prudil, dělal si ze mne před ostatními legraci, že důchodci mohou zvolnit, a já jel o to rychleji, přidával si těžké převody. Pot ze mne stříkal a já hodně nadával, chvíli i nahlas. Večer, vlastně v noci, jsem, mu zavolal: „Promiň, Vašku, jestli spíš, ale chci ti za dnešní hodinu poděkovat. Takhle jsem si do těla nedal hodně dlouho. A víš co? Já jsem se na tvé hodině začal strašně těšit na ten maraton. Díky a dobrou."

V úterý jsem dal voraz, tedy nic. A ve středu jsem si dal ještě jednu hodinu spinningu

Teď je čtvrtek ráno, do neděle se půjdu jen jednou proklusnout, jen kousíček, kilometr dva. Jinak běhat nebudu. Kamarádka cyklistka Jana Hladíková mi poradila, co mám jíst – dva dny před závodem steak, den před závodem rizoto a hlavně sladký, palačinky, džem. Tak to dneska nakoupím. Kromě steaku a rizota, to si dojdu do hospody.

Jo a ještě, milý dení(č)ku, mi napsalo pár lidí

V neděli kamarádka kolegyně Míla z Nymburka: „Jiříku, v neděli na tebe budu myslet."

V pondělí Zdeněk z Kladna: „Věřím, že do neděle budete/š (my si tykovykáme) v pořádku, že vše nepříjemné odejde a Tvé startovní číslo pevně připevněné na Tvé hrudi vydrží a zvládne s Tebou celých krásných a rovněž nesmírně těžkých 42 195 metrů. A pak se těším, až někdy zavítáš mezi kladenské maratónce a z „očí do očí" nám pěkně vylíčíš, co jsi prožíval."

Já mu odepsal: „Milý Zdeňku, díky za pár řádek… Snad to dám, a pak se stavím…"

On na to: „Dáš! Vím, že to vyzní s hodně velkým patosem, ale zkus se malinko vžít do role bájného Pheidippida – a chtěj i Ty zvěstovat, že … že i Ty neseš zprávu o vítězství, o vlastním vítězství!"

V úterý jsem napsal Veronice Honsové z pořadatelského týmu maratonu, že nevím, nevím. „No tak to v nejhorším zabalíte a od Nuseláku to dojdete a já Vám pak ten batůžek donesu. Jen pošlete esemesku, ať na Vás nemusíme čekat," mi napsala. Bydlím totiž kousek od Nuselského mostu. „U Nuseláku to nezabalím, protože to je teprve pátý kilometr a to bych se ostudou sám před sebou propadl," odvětil jsem. Ona na to: „Pletete se. U Nuseláku to bude asi polovina trasy." Tak jsem si doma prostudoval znovu trasu a zjistil jsem, že jsem chtěl běžet jiným směrem. I když, dení(č)ku, sám snad nepoběžím. I když moje startovní číslo 8590 mne předurčuje, že budu startovat skoro poslední…

Ve středu mi kamarádka Jana z Mladé Boleslavi řekla: „Tfuj, tfuj, tfuj (třikrát na mne plivla), budu na tebe myslet a zavolej mi."

A dneska ráno mi kolega Milan poslal tenhle článek, který někde četl. Titulek zněl: „V závěru torontského maratonu zemřela osmnáctiletá závodnice." A článek říkal: „Toronto 6. května – Nedaleko cíle nedělního torontského maratonu zemřela ze zatím neznámých důvodů osmnáctiletá závodnice. Podle informací policie nebyl úspěšný žádný z pokusů o její oživení a po převozu do nemocnice byla prohlášena za mrtvou. Podle pořadatelů zkolaboval na trati ještě jeden běžec, ale přihlížejícím divákům a záchranářům se podařilo ho resuscitovat. Jeho stav je v současnosti stabilní. V hlavním závodě v Torontu startovalo 2500 lidí, do doprovodných kratších závodů vyrazilo ještě třikrát tolik běžců."

Takže: Mílo, díky za myšlenky. Zdeňku, díky za morální podporu. Jano, díky za poplivání. Veroniko, díky za upřesnění trasy. Milane, no toto!

Neděle, Praha, Staroměstské náměstí. Budu tam, milý dení(č)ku, přesně v devět ráno.

Těším se. Jen nevím, na co…

Čtěte také: Můj milý deníčku, maraton je za dveřmi (14)

Čtěte také: Můj milý dení(č)ku… aneb Cesta na start a pak i k cíli