Jiří Doubrava. Dvoumetrový nekompromisní ranař, který, jak se zdá, našel konečně působiště dle svého gusta. Nebývá v nohejbalu zvykem, že třiadvacetiletý hráč má za sebou štace hned ve čtyřech klubech. Velké Petrovice, Vyškov, Přerov, to byla Doubravova působiště před příchodem do Šacungu. Jeho výkonnost měla silně kolísavý trend a vypadalo to, že se zařadí mezi nepopulární kolohnáty, kteří nevědí co s míčem. Ostatně takový fotbalista Jan Koller by o tom mohl vyprávět.


Jirko, v roce 2007 vás jako "noname" hráče vyslal reprezentační trenér do souboje s téměř neporazitelnou slovenskou reprezentační trojicí v rámci mezinárodního turnaje Supersix. Ještě nikdy nepůsobila slovenská obrana tak bezradně. Bylo toto vítězství startovacím motorem vašich lepších zítřků?

Zmiňované vítězství bylo určitě velice povzbudivé, pomohlo mi k dalšímu účinkování v reprezentačním týmu. Ale nikdy jsem ten jediný duel nepřeceňoval, věděl jsem, že slovenská sestava v té době nebyla v optimální pohodě, navíc hrála proti někomu, koho skoro neznala.


Zatímco v předchozích působištích se vám moc nevedlo, v Šacungu jste ožil. Hned první rok z toho bylo slušné 18. místo v anketě Nohejbalista roku.

Do velké míry je to zapříčiněno způsobem hodnocení v anketě. Neměl jsem tak skvělé výsledky v dlouhodobé soutěži, kredit mi narostl až stříbrnou medailí z ME.


Ve stejném roce ale přišla nepříjemná kauza s podanými a odvolanými přestupy do celku krajského rivala. Kauzu, ve které se hovořilo i o ovlivnění svazových orgánů, musel vyřešit až statutární orgán svazu.

Tato situace byla jednou z nejhorších v mé nohejbalové kariéře. Z mé strany došlo k obrovskému pochybení, nechal jsem se unést vidinou slíbeného lepšího sportovního zázemí a především deklarovanou finanční odměnou, která byla pro mě jako pro studenta bohužel dosti stěžejní.


Pojďme dál. Rok 2008 byl určitě váš nejlepší. S kapitánskou páskou jste přivedl svůj tým ke čtyřem medailím, dvěma stříbrným a dvěma bronzovým. Moc nechybělo a byla i poslední, pátá. Je to zatím klubový rekord. Nemrzí vás však, že to ani jednou necinklo ve zlaté barvě?

Určitě mrzí, když se účastníte jakékoli soutěže, nemusí být jen sportovní, chcete být nejlepší. Chcete mít alespoň na chvíli pocit, že jste v něčem nepřekonatelní. Záleží na vás, jestli se spokojíte s nižšími příčkami. Jediné, co mi může druhé nebo třetí místo přinést, je lítost a motivaci pro další výkony.


Podzim vás asi nepotěšil. Jak vám bylo, když reprezentační trenér oznámil, že s vámi na světový šampionát nepočítá. Navíc, když se konal v ČR, dokonce ve Středočeském kraji.

Co se týče mé osoby, tak musím říct, že trenér Šmejkal se mnou jednal na rovinu. Na letním soustředění jsme se shodli na dominanci Honzy Vankeho na smečařském postu a zároveň jsem chápal jeho úmysl založit sestavu na dvou nahrávačích. Z těchto důvodů pro mě nenominace nebyla takovým zklamáním, jako pro některé jiné hráče ze širšího kádru.


Konečný účet ale vystavilo sedmé místo v prestižní anketě. Očekával jste umístění v top ten?

Jak jsem již před chvílí naznačil, hodnocení ankety je poměrně průhledné, proto jsem se viděl někde mezi pátým až patnáctým místem. Přece jen medailové úspěchy v uplynulé sezoně byly.


Před vámi je nový soutěžní ročník. Jaké cíle si klade kapitán nejstaršího dosud působícího ligového klubu?

Jednoznačně ty nejvyšší. A to v tuto chvíli znamená první místo v extraligové soutěži a dlouhodobé zdraví všech hráčů v týmu.

MARTIN MARŠÁLEK