Hanko, vzpomenete si, kdy jste poprvé přišla na atletiku a co vás k tomu vedlo?

Poprvé mě a skoro celou naši 5. třídu vzal na atletiku pan učitel Hasan, to bylo na podzim roku 1965. Cvičení mě velmi bavilo a chtěla jsem se atletice věnovat. Mým prvním trenérem se stal Jiří Krátký, který mě začal učit vrhat koulí a házet diskem. Tréninky byly zábavné, měli jsme dobrou partu, jezdili společně na soustředění, navzájem si fandili a podporovali se.

Vaši atletickou kariéru tvoří dlouhá řada sezon. Závodila jste celý život v barvách Vlašimi, nebo jste někdy působila i jinde?

Většinu své atletické kariéry jsem závodila za Vlašim. Až s mojí dcerou Janou jsme společně dva roky závodily v první lize za Starou Boleslav.

V posledních letech jste také vedoucí „novodobého" ligového družstva žen. Co tato funkce obnáší?

Nejdůležitější je dohodnout se s děvčaty, co kdo půjde jakou disciplínu a následně je na závod přihlásit. To však zajišťuje předseda oddílu Martin Svoboda. Před každým kolem je porada vedoucích družstev, kde upravují případné změny. Děvčatům rozdám startovní čísla a v průběhu závodů je povzbuzuji.

Vlašimské závodnice již v ligové soutěži kdysi působily. Účastnila jste se atletických ligových závodů už tehdy? Pokud ano, vnímáte na tehdejší a dnešní ligovou soutěž odlišně?

Účastnila, tehdy mi bylo krásných „náct", na závody nás jezdil plný autobus a všichni jsme se navzájem povzbuzovali, byli jsme dobrý tým. V dnešní době mě mrzí, že některá děvčata nejedou na závody z důvodu svých jiných zájmů. Ale je jiná doba a každý má priority jinde. Na druhou stranu však musím pochválit ta děvčata, která dávají atletice hodně času a chtějí něco dokázat.

Co ženský kolektiv tehdy a dnes? Myslíte, že v současné době jsou závodnice schopné držet pospolu jako tenkrát?

Dnešní děvčata jsou určitě schopná držet pospolu, pokud k tomu mají tu správnou motivaci.

Již řadu let závodíte v kategorii veteránek. V čem je odlišná od kategorie žen?

Veteráni závodí se stejným úsilím, jako mladší ročníky a v pětiletých kategoriích od 35 let. Při republikových šampionátech a veterániádách se pro každou kategorii a disciplínu používají tabulkové přepočty z důvodu nižšího počtu závodníků. Já jsem například v kategorii 60+ a když hodím diskem 27,14 m, tak po přepočtení koeficientem je můj konečný výkon 43,30 m. Jinak je tomu však při Mistrovstvích Evropy, Mistrovstvích světa či při veteránské olympiádě. Tam se nikomu výkony nepřepočítávají, a je vyhodnocována každá kategorie a disciplína zvlášť.

Atletika veteránů je náročná nejen fyzicky, ale i finančně, závody si každý hradí sám a to není vždy jednoduché. Chtěla bych touto cestou poděkovat za podporu jak firmě Sellier Bellot, tak především své rodině.

V roce 2013 jste se zúčastnila světových veteránských her v Turíně, kde se vám velice dařilo…

V Turíně se sešlo 18 tisíc sportovců ve 30 různých sportech. V atletice se představilo 1 793 závodníků ze 66 zemí světa. WMG jsou vlastně Olympijské hry pro veterány. Česká výprava se skládala z více než třiceti sportovců.
Po příletu do Milána jsme nasedli do autobusu a pokračovali v cestě do Turína. Tam jsme se nejprve odprezentovali (vyzvedli akreditace a startovní čísla) a následně jsme se ubytovali v hotelu. Cesta se nám trochu zkomplikovala, když v tramvaji při cestě na hotel byla okradena Lída Špotáková, přišla o všechny doklady a peníze, bylo to hodně stresující.

A co závody?

Závody probíhaly ve velkém, 40 stupňovém vedru, ale organizátoři měli vše pěkně připravené a zajištěné. Během WMG jsem absolvovala závod v hodu diskem, kladivem, vrhu koulí a následně i ve vrhačském čtyřboji. Nejlépe se mi dařilo v hodu diskem, kde jsem překvapivě zvítězila a zajistila si tak zlatou medaili. Stát na stupních vítězů na prvním místě před závodnicí z Ruska a Austrálie byl velmi příjemný pocit. Dalším úspěchem byl závod ve vrhu koulí, kde jsem získala bronzovou medaili a následně i soutěž ve vrhačském čtyřboji, kde jsem vybojovala také třetí příčku.

Vyrazila jste se podívat i krásy Turína?

Ano. O volném dnu jsme procházeli historické památky jeden a půl milionového města. Navštívili jsme pozůstatky římského divadla, kapli, kde je relikvie tzv. Turínská rouška, dále Královský palác, knihovnu, chrámy a muzeum antických a egyptských památek. Poslední den jsme vyjeli na Turínskou věž Mole Antonelliana, která je 167,5 metrů vysoká a je z ní nádherný rozhled na město.

Co vám veteránská atletika přináší?

Přináší mi nová přátelství a cestování na zajímavá místa.

Závodíte především ve vrhačských disciplínách, tedy disku, kouli a kladivu. Která z těchto disciplín vás nejvíce baví?

Nejvíce mě jednoznačně baví disk, je to moje celoživotní láska. Jsem ráda, že závodím ve vrhačských disciplínách i ve druhé lize žen, kde je řada mladých závodnic, to člověk omládne. Velmi mě také těší, že jsem stále ještě v takové kondici, že s nimi mohu bojovat o cenné body pro naše družstvo.

Co považujete za největší úspěch ve své atletické kariéře?

Za svůj největší úspěch považuji zisk stříbrné medaile na mistrovství ČSSR starších žákyň v roce 1969, které se konalo v Gottwaldově (Zlín). Na tento závod velmi ráda vzpomínám. Za další velký úspěch považuji zisk zlaté medaile na Světových veteránských hrách.

Vaše dcera Jana, která nyní závodí za Pardubice, je nejlepší českou koulařkou posledních let. Když je Jana ve Vlašimi, chodíte spolu také trénovat?

Jana dělá atletiku na profesionální úrovni a to je velká dřina. Když má volný víkend, jdeme spolu trénovat a jsem ráda, že mi radí při technice házení.

Jaké jsou vaše cíle do následujících sezón? Čekají vás v dohledné době nějaké velké závody?

V nejbližší době mě čeká Mezistátní utkání veteránů v Salzburku, kde se utkají Rakousko, Slovinsko, Chorvatsko a ČR. Jsem nominovaná jak na hod diskem, tak i ve vrhu koulí. V říjnu mě pak ještě čekají Evropské hry veteránů, jejichž hostitelem je francouzské Nice. Na tento závod se velmi těším a věřím, že se mi podaří získat některé přední umístění.

JAN HLAVÁČEK