Richarde, šest trojkových titulů mistra světa, to je úctyhodná bilance. Vaše nominace do Nymburka byla na vážkách. Nakonec trenér Žigala vsadil na vaší zkušenost a soudě podle výsledku, udělal dobře.

Už pár posledních let o konci kariéry uvažuji, zvažuji, ale pořád se k tomu nemám. Myslím si, že se k tomu ani nebudu mít. Prostě jednou náhle skončím, až to přijde. Nechci někde prohlašovat předem, že se loučím. Když to půjde, tak to půjde, když nepůjde, tak konec. Nominace na šampionát v Nymburce nebyla nic jistého. Na první soustředění slovenské reprezentace se měli dostavit někteří juniorští reprezentanti, ale z nějakých důvodů z toho sešlo. Já ležel doma s teplotami a když mě Marián Žigala oslovil, nechtěl jsem ho nechat na holičkách. Tak jsem tam jel a trenér mi dal důvěru i pro šampionát.

Na šampionátu jste si rozhodně nemohl stěžovat na nevytíženost. Žigala vás postavil na první smečařský post a do finále jste prakticky neslezl z hřiště.

Bylo to postavené na tom, že Patrik Perun a Ján Brutovský budou hrát dvojky i trojky. Naším úkolem jim bylo ušetřit síly pro rozhodující finálové zápasy. Bylo to takticky správné, což ukázaly i výkony v obou disciplínách.

Bez nějakých výkyvů jste odsmečoval základní skupinu, čtvrtfinále i semifinále. Ve finále jste uvolnil svůj post mladšímu Brutovskému. Nebylo vám přece jen líto, že nezopakujete poslední šampionát, kde právě váš mimořádný výkon zajistil Slovákům trojkové zlato?

Ne, vůbec. Když se na to s odstupem času člověk podívá, tak vidí, že to pro mě nebyla žádná černá práce. Každé zlato je kolektivní výkon. Drželi jsme spolu a kdyby došlo u někoho ve finále k zakolísání, musel bych tam jít. Když to pak dopadne takto dobře, takové věci neřešíte.

Jak tedy ten šestý titul vůbec vnímáte?

Velmi příjemně. Po letech, kdy jsem s bratry Perunovými hrál v základu, je to trošku rozdíl. Ale cením si každého titulu. Větší rozdíl to může být u toho, kdo to nechápe kolektivně, ale jen individuálně. U pěti z šesti titulů jsem byl i ve finále, jen ten poslední už finále odtáhl někdo jiný. Radost ale byla velká.

Čekal jste, že se ve finále česká sestava absolutně neprosadí?

Před finále jsme se mezi sebou hodně dlouho bavili a připravovali na to, co nás čeká, co nám od Čechů hrozí. Že finále bude tak jednoznačné, jsme si nemysleli. První set byl vyrovnaný, neukazoval ještě na lehkou záležitost. Zápas se zlomil až ve druhém setu. Češi hráli doma a psychicky to neustáli. Měli tam mladší hráče, na které to dolehlo. My měli zkušenější hráče a to byla naše výhoda.

Zůstaňme ještě u šampionátu. Jak oživila akci účast hráčů z Jižní Koree? Vy osobně jste jim vystavil stopku ve čtvrtfinále.

Bylo to velké překvapení. Neznal jsem, jakým stylem hrají. Věděli jsme jen, že hrají svůj sport Jokgu, který je nohejbalu velmi podobný. Styl, jaký předvedli na šampionátu, se mi moc líbil. Byli o mnoho atletičtější, mrštnější, dokázali svým pokřikováním strhnout publikum. Doufám, že takových států se na šampionátech bude objevovat stále více.

Vzpomenete na svůj první titul? V roce 2000 v Prostějově jste naopak vůbec do finále nehrál, naskočil pak do něj jako náhradník a svými úspěšnými bloky rozhodl o tom, že zlato zamířilo na Slovensko.

První titul, na ten jediný člověk nikdy nezapomene. Ty další už jsou jen takové to nabalování. První je prostě první, ten je jako první zářez na pažbě. Vždy na něj rád vzpomínám a hlavně na to, jak jsem ho tehdy oslavil. Týden jsme v Košicích u Perunů slavili a takovou oslavu už se nám nikdy nepodařilo zopakovat.

Nohejbaloví experti hovoří o tom, že právě slovenským hráčům nahrávají mezinárodní jednodopadová pravidla, která jsou od těch českých dvoudopadových náročnější.

Neřešil bych, na která pravidla je těžší nebo snadnější vyhrávat. Rozdíl je v přípravě na šampionáty. I pro nás Slováky by bylo lehčí se připravovat na dva dopady míče. Jenže mezinárodní nohejbal se už dlouho hraje na jeden dopad a třeba pro mě je mnohem atraktivnější, než ten český, dvoudopadový. Když se na to koukám v televizi, tak ten dvoudopadový mi přijde strašně pomalý. Je třeba jen více trénovat a srovnat si to mentálně. Není jednoduché pro nás reprezentanty, co hrajeme české soutěže, se neustále přepínat na jedna či druhá pravidla.

Letos oslavíte kulatiny. Co si dát nějaký pěkný dárek v podobě velkého úspěchu benešovského klubu? Váš ligový titul je už dva roky starý?

I když máme věkově starší tým, doufám, že nám ještě nějaké síly zůstaly a že ještě něco v domácích soutěžích ukážeme.

MARTIN MARŠÁLEK