Vzorní ničemové: Halda štěrku ve Čtyřkolech na přejezdu

„Mám pro vás na sobotu melouch. Když ho zvládnete, dostanete dispozičáky,“ odchytil v kanceláři dopravní čety hlavní inženýr Martina.

„U čtyřkolského přejezdu jsou potřeba dosypat dva oblouky,“ upřesnil zadání kapitán. Záklaďák odvětil, že to nebude problém. Vidina pár stokorun z dispozičního fondu do věčně prázdné vojenské kapsy zněla lákavě.

„Jak dlouhou máme objednanou výluku?“ zeptal se lampasáka pro pořádek. „To je právě to, proč jsem přišel za vámi, a ne za velitelem čety,“ pousmál se spiklenecky hlavní inženýr.

„Aha. Takže zase černota,“ pomyslel si Martin, kterého u útvaru železničního vojska už málo co dokázalo překvapit.

V sobotu se spolu se strojvedoucím Emilem a posunovačem Blackem, který si přezdívku vykoledoval věčně umouněným obličejem a špinavým krkem s pásy, jak tvrdil, „antiradiačního“ humusu, do Senohrab.

Nakopli zbrusu nového „Kocoura“, jak přezdívali motorové lokomotivě T 466.2, kterou nedávno nafasovali v ČKD, a zapřáhli pět vagónů se štěrkem. „No snad budou stačit,“ utrousil bachmač Hruška, který jel na sobotní melouch s dopraváky.

Mladá výpravčí, která si odskočila odsloužit denní směnu z mateřské, se kroutila, že vojáci žádnou výluku nemají nahlášenou. Martin ji očima hladil zjevně kojící poprsí vyvěrající z uniformy a přitom do ní hučel, že prostě se sypákama na trať musí, i kdyby měli čekat do večera.

V grafikonu mezitím našel časovou díru mezi osobními vlaky, která by se jim hodila. Nádražačka, která si pro jistotu vyžádala souhlas z vlakového dispečinku, vojáky milostivě vypustila za pantografem. „Ale do jedenácti musíte být v Čerčanech. Pojede zrychlenka,“ volala varovně na vojáky, kteří jí mávali z rozjíždějící se soupravy.

Na trati si sypač Hruška, který mrštně za jízdy přeskakoval z vagónu na vagón, postupně otevíral pákami ložný prostor a dávkoval tuny štěrku vedle kolejnic i mezi ně. Dopraváci mu s uvolňováním pák pomáhali. Zbýval poslední vagón.

Ten se ale nevysypával pákami, kterými bylo možné v případě potřeby chlopně uzavřít, ale soustavou táhel. Jak se štěrk začal sypat, tak tu kamennou lavinu nebylo možné zastavit.

Bachmač si však po jeho otevření usmyslel, že potřebuje ještě jednou couvnout. „To stihneme,“ pomyslel si při pohledu na hodinky Martin a mávl praporkem na Emila, aby zastavil a okamžitě začal sunout zpátky.

„Snad se toho štěrku vysype na hromádku jen málo,“ doufal. Marně. Emil zabrzdil přímo na přejezdu a z okénka kabiny gestikuloval, že couvat nebude.

„Ty vole, nemudruj a suň! Vždyť to všechno padá na silnici,“ řval na fíru Martin. „Jedeme jako vlak, tak nemůžu couvat,“ oponoval Emil.

„Ty pí.., tady nejsi v Japonsku na autobloku. Jedeme v oddílu jako pracovní vlak. Ještě jsme ho neuvolnili. Za námi nic jet nesmí, dokud neprojedeme hradlo a neohlásím, že je kolej volná a sjízdná. Tak odbrzdi a suň!“ nadával Martin a zoufale přitom sledoval, jak se na asfalt valí stovky a tisíce kamenů.

„Pohni se, ty debile!“ vřeštěl Black a metal na fíru drobné kamínky. Emil konečně odbrzdil a mašina začala vagóny tlačit. Její pluh ztěžka rozhrnoval kamennou nadílku na přejezdu a kola drtila štěrk popadaný na kolejnice.

„Tak se podívej, co se ti povedlo,“ vyskočil na schůdky nasupený Martin a ukazoval na hromadu kamene na asfaltu. „Tak slez a pojď nám to pomoct rozházet,“ dodal.

Protože na ochozu „Kocoura“ měli jenom dvoje vidle, rozhrabávali vojáci haldu i rukama. Čas kvapil. Konečně se Martinovi zdálo, že ten Emilům exkrement rozhrnuli dostatečně, tak naskákali na vagóny a pohnuli se dál k Čerčanům.

„No, stihli jste to tak, tak. Už jsme mysleli, že bude senohrabská muset zrychlenku poslat po nesprávné,“ konstatoval vyčítavě výpravčí. A to ještě netušil, že pluh zrychleného osobáku do Českých Budějovic vzápětí nabere na čtyřkolském přejezdu zapomenuté zbytky štěrku a rozpráší je po širokém okolí jako ruční granáty, jak hlásila hradlářka.

„Ty vole. Kdyby ty šutry někoho trefily, tak se budeme smát, až se za mříže budeme popadat,“ okomentoval Martin lakonicky sobotní melouch. Od hlavního inženýra dopraváci sice pár stovek dostali, ale Emila poslal naštvaný Martin jako jeho nadřízený na pár týdnů posunovat na montážku.