Železniční vojsko po velké nehodě u Veleslavína zadalo konstruktérům úkol sestrojit takové zařízení, které by dokázalo samočinně zabrzdit kolejová pole naložená na podvozcích, pokud by se někde z kopce utrhly od lokomotivy.

Tehdy se mezi Dejvicemi a Veleslavínem souprava vytrhaných kolejí na prudkém spádu odpojila, a protože se ji obyčejnými zarážkami nepodařilo zastavit, zcela zdemolovala téměř čtyřicetimetrový pokladač tažený Tatrou. Ta poskočila o několik metrů dopředu a ještě narazila do buldozeru.

Jeho zdvižená lžíce se zaryla do kabiny a řidič, který řítící se třistatunovou pohromu nemohl vidět, měl štěstí, že ho pohotový strojník od centrály vytáhnul v poslední vteřině za límec ven. Ostatní bachmači před kolosem z betonu a oceli naskákali z náspu do křoví. Nikomu se naštěstí nic nestalo, ale rekonstrukce trati se o týden protáhla, než z olomouckého skladu dorazil nový pokladač.

Vojenská vyšetřovací komise měla od začátku hned jasno, že za nehodu mohou dopraváci. Konkrétně vlakvedoucí a posunovač. Jeden z plukovníků z velitelství si dokonce mnul ruce a záklaďákům sliboval dlouhý pobyt v Sabinově, což bylo obávané vojenské vězení na východním Slovensku.

Martin byl z nehody, kde šlo o krk a škoda dosáhla asi na půl milionu tehdejších korun, hodně rozhozený a tak ho při opakovaném nočním výslechu ani nenapadlo zapírat.

Do protokolu podle pravdy uvedl, že věděl o nedostatečně upevněném nárazníku, ale na přímý rozkaz nového ambiciózního podporučíka od první roty, který před pár dny vylezl ze školy, balíky s kolejemi k lokomotivě připojil. Upozornil sice znovu, že jsou špatně vypálené díry pro zajišťovací kolíky, které v nich kloktají, ale rozkaz je rozkaz.

O pár dní později si písař ze štábu zavolal Martina znovu, ať podepíše protokoly, že se nějak upravovali. Martin po jejich přečtení zjistil, že vlastně nikdo za nic nemůže. Protože i ostatní záklaďáci vypověděli, že rozkaz zapřáhnout kolejová pole s nedostatečně upevněným spřáhlem dal podporučík, někdo z vyšetřovací komise nechal všechny protokoly přepsat a z velké haldy šrotu byla pouze technologická lapálie.

Dokonce i ten zničený pokladač vlastně neutrpěl žádnou škodu, protože účetně už byl dávno odepsaný. Jen paličovi, který osudné díry autogenem vypaloval, strhli dvě stovky z platu, aby se naučil dělat díry akorát.

Praktickou zkoušku zařízení pro zastavení kolejových polí, vylepšených Schonových saní, dostali na starosti shodou okolností Martin s Řezňou.

Na základně v Libni připojili k lokomotivě sedm balíků s kolejemi na podvozcích a podle pokynů lampasáků z velitelství železničního vojska šibovali z dvěstěmetrovým hadem sem a tam. Vylepšené zařízení fungovalo, ale jen při malé rychlosti.

Při větší spadlo našikmo. Kola podvozků zatížená desítkami tun betonu a kolejnic celý železný mechanismus zdevastovala k nepoznání.

Druhý vzorek vylepšených spojených zarážek, které měly zespodu azbestovou třecí plochu, vypadal bytelněji. Dopraváci na saně najeli podle pokynů nejdříve se zhruba čtyřistatunovou soupravou jen na dotek, téměř na milimetr přesně, za což jim plukovníci dokonce zatleskali.

„A teď vyjeďte nahoru a puste to zpátky ze spádu samovolně. Strojvedoucí ať vůbec nebrzdí!“ přikázal jeden z plukovníků.

Po nárazu soupravy do saní, které se na kolejnicích nehnuly ani o píď, vykvasil před zraky početného pléna z prvního balíku téměř ideální ocelový oblouk. „Tak a teď to můžou ve Vršovicíh položit na ranžíru na svážný pahrbek,“ konstatoval sarkasticky Řezňa.