Vzorní ničemové: Jak to, že zase houkají?

Dopraváky si vzal v sobotu na paškál velitel útvaru Kilián a nahnal vojáky pod pergolu u štábních buněk na školení.

„U dopravních čet u všech útvarů se v poslední době objevuje moc mimořádných událostí. Vy máte naštěstí na triku jen několik nehod bez zranění, ale kázeň u vaší čety je mizerná,“ odsekával příkře major, jenž se netajil averzí vůči mladíčkům, z nichž většina měla vyšší drážní kvalifikační zkoušky, než měl on.

Kilián, ač absolvoval vojenskou železniční katedru, mohl maximálně mávat praporkem na pracovním vlaku jako vlakvedoucí.

„Přes bránu se couráte jako kachny v jakoukoliv denní i noční dobu, nechodíte v tvaru a vaše ustrojovací kázeň, to je nekázeň,“ myla záklaďákům hlavy nejvyšší šarže v hostivařském lágru.

Velitel čety Akné, absíci, poddůstojníci i vojáci jen pokývali hlavami, protože všichni věděli, že to tak je. O tom se nedalo diskutovat. Ale když se Kilián začal pouštět na tenký led a túroval dopraváky kvůli lokomotivám a nějakým technologickým postupům, dopraváci ožili.

Vysokoškolák Franta s červeným diplomem ze Žiliny zaníceně lampasákovi vysvětloval, že má-li jet vojenská mašinka na měsíční revizi do depa ráno na osmou hodinu, tak musí strojvedoucí odcházet z lágru v pět a pokud přetah kolejových polí skončí u Benešova někdy před půlnocí, tak se vojáci těžko do hostivařského lágru vrátí za hodinu, když to byla jízdní doba rychlíku.

Kilián načal jiný soudek. „Vysvětlete mi, proč, když jedete s lokomotivou kolem vojenského tábora, tak houkáte?“

Všem bylo jasné proč. Protože zdravili kamarády z čety ve stanu a zároveň tím provokovali bachmače, kteří se z lágru mezi civily dostali maximálně na vycházku. V úrovni důstojnických maringotek se houkalo dvojnásobně, aby lampasáci nehnípali.

„On tam je pískáček, soudruhu majore. Tedy návěst nařizující strojvedoucímu houkat,“ našelvysvětlení Martin, i když si vůbec nebyl jistý, jestli v blízkosti vojenského tábora nějaký červenobílý kolík je.

Kilián zatriumfoval: „To je jasné, ale proč houká i zadní lokomotiva u přetahu?“ Tak teď jsem vás dostal, pomyslel si možná.

Záklaďáci mlčeli a velitel čety Akné pobídl Martina: „No tak dispečere, vysvětlete to soudruhu majorovi!“

Poddůstojníkovi vařila hlava, až na to přišel. „Když se vezou koleje, tak přes výhybky se jede patnáct. A pokud je to z odbočky, tak krokem. Zadní lokomotiva tak dává přední avízo, že už přejela výhybky a může se zvýšit rychlost,“ prohlásil Martin.

Veliteli útvaru se zablesklo v očích, ale nic neříkal. V té chvíli se na nedaleké železniční trati z výhledu zakrytého štábní buňkou vynořila přetahová lokomotiva. Teskně houkala a strojvedoucí i s vlakvedoucím a posunovačem kynuli kamarádům uvězněným pod pergolou.

Kilián si osádku mašinky změřil rentgenovýma očima a loupl s nimi i po Martinovi. Ten se začal modlit, aby kluky na zadní mašině trklo, že tam s nimi je i škodná.

Asi špatně. Přesně podle zákonu schválnosti. Kamarádi na druhé lokomotivě předčili očekávání. Nejen, že strojvedoucí střídavě rozhoukával přední i zadní houkačku a do toho píšťalou přihvizdoval nějaký rytmus, ale další dva polovysvlečení záklaďáci vylezli z kabiny na ochoz.

Štefan vojákům na dálku strouhal mrkvičku, ale když zmerčil Kiliána, tak zapadl na stanoviště. Zato Erni u zábradlíčka dál předstíral vojenský pochod na místě a na závěr celému osazenstvu pergoly po obratu čelem vzad a stažení kalhot předvedl svá prodloužená záda.V té chvíli Martin litoval, že vůbec něco říkal.