Ale popořadě a nejprve trochu čísel: 16 dní, 8 letadel, 3 autobusy, 7 různých stadionů a celkem 10 zápasů NHL. Taková byla moje cesta po východním pobřeží Spojených států.

Na Floridě jsem propotil, co se dalo, a miloval klimatizované autobusy, metro v New Yorku smrdí stejně jako při mé první návštěvě před pár lety a Philadelphie je pěkné město. Voráček s Gudasem a Neuvirthem se tam mají moc pěkně. „Pudem támhle, je tam takovej park, tam je to pěkný. Nedávno tady byl papež, strašnejch lidí, úplně narváno," říká nám Jakub Voráček na ulici ve Philadelphii.

Kousek od svého bytu, kde fotografce Báře z Deníku Sport ochotně pózuje pod vlajkou Spojených států. „Eště tady jo? Tak já budu jako dělat, že se procházím," směje se útočník Flyers, bere do ruky telefon, prochází se a my fotíme znovu. „Jasný, zavolejte. A když to nezvednu, volejte furt, prostě mě pruďte. A teď si du lehnout. Zdar," zívne Jakub Voráček a zabouchne za sebou vysoké mohutné dveře.

Není divu, že je unavený, má totiž po povinných testech. Při nich jezdí hokejisté Flyers na tréninkovém stadionu od jedné brankové čáry k druhé, přičemž se intervaly, kdy musí být na druhé straně, zkracují. K tomu mají na obličeji masku, která zaznamenává, jak dýchají. „Nesnáším to," glosoval Voráček testy, po kterých byl jistě víc unavený než tehdy v kladenském sítenském údolí, kde vyběhnul v rámci letní přípravy stovky takzvaných „kopečků".

Ochota. Tohle slovo mě provázelo během celé služební cesty. Na příkladu kladenského odchovance to bylo asi jasně znát. A když nebudete nutit hokejisty, aby při rozhovoru stáli na hlavě, možné je prakticky všechno.

„Nevím, kde je. Asi ve sprše. Nebo na kole. Možná v posilovně. Nevím. Ale já ho najdu a přivedu. Nikam nechoďte."

Tohle jsem slyšel mnohokrát od tiskových mluvčích klubů NHL. Hráče vám na rozhovor přivedou do šatny. V den zápasu točíme vždy po ranním rozbruslení. A rozhodně není pravidlem, že brankáři, aby měli klid, v den utkání nemluví. Jen Roberto Luongo z Floridy mě s omluvou odmítl, a tak se mi nepodařilo zjistit, jestli to byl právě on, kdo Jaromíra Jágra přesvědčil, aby si nechal znovu narůst dlouhé vlasy.

Jedny takové už ale Jágrovi v kabině floridských Panthers visí. O paruce říká, že je to prý takový suvenýr. Kape z něj pot, ale i přesto má na hlavě v rohu šatny kulicha. A po jeho levici je právě Luongo, takže by to mohl být on, kdo Jágra k účesu z 90. let vyhecoval. Ale on už Jágr brzy tu paruku potřebovat nebude. Přesvědčil jsem se o tom na ranním rozbruslení. Vlastně ještě dlouho před ním, když jsem byl v BB&T Center a nejprve si užíval, že jsem v hale týmu NHL sám. Za chvíli jsme ale byli dva. To když si šel Jaromír Jágr v kraťasech vyzkoušet brusle. Bez helmy bylo vidět, že to na hlavě už pěkně roste.

Když už tu padlo slovo šatna, zarazila mě jedna věc. Šatna nesmrdí. Prostě nesmrdí tou hokejovou zatuchlinou, kterou z dob mládežnické kariéry v PZ Kladno tak dobře znám, svým způsobem ji mám rád a jsem na ni zvyklý.

Neprané ponožky stojící v rohu, na které jsem byl z kabiny kladenského zimáku zvyklý, prostě nejsou. Oni nesmrdí. Mají na to lidi, aby nesmrděli. Když totiž přicházíte do šatny na pozápasové rozhovory, vidíte už plné pračky, ve kterých se točí dresy.

A když jsem třeba v šatně New Jersey dokončil rozhovor s dalším Kladeňákem, Jiřím Tlustým, kustod Devils už věšel vyprané dresy zpět na ramínka. Ani ne hodinu po zápase.

Hráči mají neskutečný komfort. Že si nemusejí kupovat izolačku, to mi bylo jasné. Ale v šatně je všechno včetně obrovské obrazovky na videoporady, banánů, tašek na krátké ponožky, dlouhé ponožky a polodlouhé ponožky.

Všechno popsané, na všem čísla hráčů. A že je všeho dost, jsem si všiml třeba i při tom, jak si Eric Gelinas z New Jersey rozvazuje tkaničky. Vlastně nerozvazuje. To je moc práce. Ne že by snad měl pivní břicho a nechtěl se „potápět" k bruslím, ale prostě to dělá tak, že tkaničky rozstříhá. A vyhodí. Brusle pak pověsí nad sebe, kustodi mu je dají do bruslí, jakmile ze svého místa odejde.

Jinak je všechno takové pěkné, čisté. Šatna domácích má vždy uprostřed na koberci obrovský znak klubu. Novináři v kravatách se tlačí kolem nesmradlavých hokejistů. A třeba šatna hostů je pět minut po konci zápasu prakticky prázdná. Hráči se svléknou a jdou do sprch, kustodi naházejí věci do jejich tašek, a když přicházíte na rozhovory, už je vozí ven. Na tabuli je pak napsané, v kolik jede autobus do hotelu nebo na letiště. Někdy času moc není. A Voráček chodí poslední.

„Dělej, jedeme," zařve na něj kustod anglicky. „Need more fucking time!" přesvědčí nás vítěz Zlaté hokejky, že umí anglicky.

Jinak ale toho času bylo po stadionech dost. Obchody se suvenýry jsou hodně pestré. A třeba v oficiálním obchodu NHL v New Yorku na Manhattanu vydržíte chodit a přemýšlet nad nákupem i dvě hodiny. Nechal jsem tam 150 dolarů a prodavač Adam mi přiznal, že dresy Jágra, když ještě hrál za Rangers, šly hodně na dračku.

Na dračku jdou prý i vstupenky na americký fotbal, a tak jsem vyrazil ve Philadelphii alespoň před stadion.

Když po třetí čtvrtině začali lidé odcházet, zkusil jsem projít na stadion. Prvně neúspěšně. Napodruhé už vyšla taktika pomalé chůze proti davu a záhy jsem byl na tribuně nejsledovanější ligy ve Spojených státech – NFL. Po utkání mě pak překvapila grilovačka na parkovišti snad u každého auta a v blízké hospodě pak polonahé kovbojky a ženy v dresech rozhodčích. Pivo za 7 dolarů jsem si u nich rád koupil.

Ale zpátky k hokeji…

Taky jsem zjistil, že na zápase NHL může být dražší jídlo než vstupenka. Na New Jersey, kde je tedy atmosféra bídná, stojí vstupenka i 10 dolarů. Ale asi se vyplatí si připlatit, třeba ve Philadelphii je atmosféra skvělá. Stejně tak jako v Tampě. Viděl jsem i dva góly Jaromíra Jágra na Floridě, která měla vyprodáno. Ve Washingtonu mě nadchnul možná víc Lincolnův památník než atmosféra na místních Capitals. Fanoušci Islanders se ještě nesžili s novou halou, v Barclays Center bylo fandění trochu rozpačité, ale na závěr přišla lahůdka v podobě Madison Square Garden.

Ta hala je nádherná, je trochu zvláštní, že led je na úrovni asi pátého patra, ale její jméno prostě zní. Když hlasatel oznámí, že nastupují New York Rangers, máte husí kůži. A při hymně podruhé.

A po cestovatelské stránce se nebojte zkusit bydlet u lidí. Můžete si totiž pronajmout třeba jejich celý byt, nebo jen pokoj. A tak jsem si rád popovídal s šedesátiletým párem v Tampě. Julii jsem překvapil, že jsem nedávno procestoval její rodné Irsko, Gary mi zase říká, že na Floridě nežijí jen bohatí důchodci.

Steve ve Philadelphii má pro mě sice jen nafukovací matraci, spím u něj mezi obývákem a kuchyní a občas mě poslintá jeho tlustý baset George, ale je to kousek od haly a lednici má plnou plechovek Coca Coly. Na Floridě mám zase v bytě brazilský manželský pár a ve Washingtonu mě Tonka ubytoval v jeho pokoji a sám si lehnul na gauč. Bylo to fajn.

Stejně jako s hokejisty. „Čau, tebe ještě neznám, Patrik," říká mi Eliáš. „Já jsem Franta Kuna, z Českýho rozhlasu," představuji se Martinovi Hanzalovi z Arizony. „Já sem z Českých Budějovic," směje se.

Jára Cimrman by řekl, že v Budějovicích by chtěl žít každý. Já doplním, že každý sportovní novinář by zase chtěl žít na stadionech NHL.

Pro Deník František Kuna, redaktor Českého rozhlasu