Poprvé jsi se zúčastnila Olympiády mládeže a hned si přivezla stříbro. To musí být nádherný pocit…
Je to nádherný pocit. Zapsaly jsme se do historie ženského hokeje a přivezly první olympijskou medaili. To musí být nádherné pro všechny.
Jely jste však pro zlato. Ve finále jste stejně jako ve skupině prohrály se Švédkami. Bylo na to uhrát zlato?
V porovnání s ostatními týmy byly Švédky opravdu velice dobré. Už před olympiádou jsme věděly, že to bude náš největší soupeř. V základní skupině jsme byly lepší a přehrávaly je, akorát nám tam nepadl žádný gól. Ve finále byly lepší ony, jak fyzicky, tak hokejově. Bohužel nám už docházely síly.
Za stavu 0:1 jsi jela z úhlu na bránu, ale puk po střele vyrazila brankářka těsně vedle. Byla to smůla nebo si to s odstupem času vyčítáš, že jsi mohla zakončit jinak?
V daný moment jsem se rozhodla zakončit takto, bohužel z toho nevyšel gól. Hned po mé střele střílela naše obránkyně a má spoluhráčka dorážela do prázdné branky. Takže z toho vznikla útočná akce, která nakonec skončila gólem. Ale určitě mě mrzí, že jsem to nezakončila lépe.
Štěstí jste si asi vybraly v semifinále se Švýcarkami, které jste vyhrály až na nájezdy…
Zápas byl velmi vyrovnaný a k nám se přiklonilo větší štěstí. Holkám jsem držela palce a věřila, že vyhrají. Naštěstí se tak stalo a postoupily jsme do finále.
Zápas jsi pro nemoc nehrála. Jak a kde jsi ho prožívala a neměla jsi ještě větší horečku?
Do semifinále jsem nemohla nastoupit kvůli nemoci, ale holkám jsem fandila, jak jen to šlo. Z postele jsem na mobilu sledovala onlajny. Byla jsem hodně nervózní, ale nakonec to holky zvládly a já si oddechla.
Do finále si podle otce chtěla určitě nastoupit, třeba i s horečkou. Je to tak a jak ti bylo po těle?
Chtěla jsem nastoupit, i když jsem byla stále nemocná. Hrát finále na olympiádě se už nemusí nikdy opakovat. O tuto příležitost jsem nechtěla přijít. Nebylo mi zrovna nejlépe, ale snažila jsem se hrát, co nejlépe. Moc mi to nešlo, protože jsem nemohla dýchat, ale nakonec jsem to odehrála a jsem za to moc ráda.
Nemrzí tě, že jsi jako útočnice nedala gól?
Mrzí mě to hodně, musím zlepšit koncovku a snažit se více střílet. Celý náš tým trápí koncovka, ale nesmíme se tomu poddávat a musíme pracovat na střelbě. Jinak jsem dala gól hned první zápas gól, ale bohužel ho rozhodčí neuznali.
Hrála jsi s číslem 14. To je tvoje šťastné nebo ti bylo přiděleno?
Už od svých pěti let hraji s číslem 14, dařilo se mi, tak nevidím důvod, proč to měnit.
Co oslavy po stříbru?
Oslavy byly radostné, všechny jsme si to užily a dokonce jsme to oslavily s hokejisty z USA, kteří vyhráli zlato.
Jak jsi si olympiádu užívala?
Bylo to báječné. Seznámila jsem se s lidmi z různých zemí, naučila jsem se zase o něco více anglicky, dokonce jsem vyhrála v anglické soutěži čepici. Naučila jsem se nové věci. Zažila jsem neskutečné zážitky, na které nikdy nezapomenu. Nejvíce jsem se bavila s hokejisty z USA a z Finska. Finové moc anglicky neuměli a tak jsme se s pár holkama učily finštinu, což bylo opravdu zábavné.
Byly jste se s holkama podívat i na jiné sporty?
Byly jsme se podívat akorát na curling a pak jsme se chodily dívat na jiná hokejová utkání. Bohužel jsme více nestihly.
Co jsi si přivezla na památku?
Hlavně medaili (směje se). Vyměňovaly jsme si odznáčky a trička s lidmi z jiných zemí.
Letošní rok začal pro tebe báječně. V lednu zlatá a dvakrát stříbrná na Olympiádě dětí a mládeže na severu Čech v rychlobruslení a v únoru stříbrná na větší Olympiádě v norském Lillehammeru v hokeji. Nezatočila se ti z toho hlava?
Letošní rok je pro mne úspěšný. Jsem za to moc ráda, protože se snažím na sobě pracovat. Mým zatím největším úspěchem byla olympiáda v Lillehammeru a jsem neskutečně šťastná, že jsem se jí mohla zúčastnit, udělat takový to výsledek a přivést stříbrnou medaili. Tímto bych chtěla poděkovat rodičům, kteří mne, nejenom při olympiádě, podporovali a fandili mi. Sezóna je pro mě poslední v reprezentaci do 15 ti let. Budu na sobě ještě více pracovat a snažit se dostat do reprezentace 18 ti let.
Co tě ještě letos čeká po sportovní stránce?
Ještě mě čeká boj o mistra republiky za ženskou Slavii. V dubnu nás U15 čeká neoficiální mistrovství Evropy v Ženevě, kde budeme chtít obhájit zlato z loňského roku.
Na konci ledna bylo vysvědčení. Jaké bylo a jak zvládáš školu a hokej?
Až na jednu známku to šlo. Chodím na gymnázium a snažím se to zvládat, i když je to velice těžké. Téměř každý den tréninky, máme poměrně hodně turnajů a různých reprezentačních akcí, takže často ve škole chybím. Myslím, že by školy u nás měly jít sportovcům vstříc a podporovat je, tak jak to je v některých jiných zemích. Byla jsem ve Finsku, kde mají nastavený plán ve škole, tak aby mládež mohla dělat vrcholový sport. Mluvila jsem i s Američany a tam plně komunikují školy s klubem. A tak to by se to mělo nastavit i u nás.
A co kluci?
Zatím na ně moc času nemám, ale i v tomto směru mám budoucnost jasně naplánovanou. (směje se)
Kam bys chtěla jít studovat?
Pokud by se naskytla příležitost, což si moc přeji, chtěla bych studovat v Americe a hrát tam samozřejmě hokej.
Jaké máš plány do budoucna v hokeji?
Dostat se do reprezentace 18ti letých, následně do A týmu a zahrát a studovat v Americe. Ale to jsou zatím přání než plány. Musím na sobě hodně pracovat, aby se přání stalo skutečností.